„Jestli si něco vybavím jako první silný moment z listopadu 1989, tak úlek, když se na obrazovce objevil dnes už ikonický záběr rozzuřeného policajta, který obuškem prásknul do kamery,“ zmínil úvodem Martinek. Vzpomíná na pád komunistického režimu, kdy žil v Ostravě a vojákoval v Třebíči.  

„O Havlovi se nemluvilo a o disidentech se ani nevědělo. Na politiku svorně nadávali všichni. Stejnou měrou jako na ni kašlali. Vtipů na Husáka bylo nepočítaně a každý den lidová tvořivost přinesla novou, pekelně vytříbenou urážku systému a jeho šedivých bezvýrazných představitelů,“ uvedl mimo jiné Martinek. Demonstrace se podle něj v Ostravě neřešily. Vědělo se o nich, ale také se vědělo, že jsou to spíš akce studentů. 

„Pro Ostravu byl v tu dobu významný Nohavica. Lendl. Baník. Navrátilová. Rotunda. Spolek. Boccaccio. A Mamula, ten nechvalně, protože nutil lidi chodit do práce i v sobotu a zdarma a burcoval a provolával slávu stachanovcům, i když všichni moc dobře věděli, že na strojích z éry Rothschildů už Západ nikdy nikdo nedožene. ... Myslím, že lidé zbystřili v okamžiku, kdy ‚dederoni‘, jinak východní Němci, začali hromadně přelézat plot velvyslanectví Spolkové republiky a prostřednictvím diplomatické cesty emigrovat na Západ. Bylo to nepochopitelné. Nechávali po ulicích Prahy klidně stát i své trabanty a v obrovském množství odcházeli na Západ,“ vzpomíná dále Martinek. 

„A pak náhle, jako zjevení, všichni uviděli v televizi ty podivné a neobvyklé záběry. Jak režim surově mlátí lidi. V Praze,“ uvedl s tím, že to bylo nepochopitelné. 

„Podobně jako dnes, Česká televize i tisk průběh demonstrací komentovaly jednoznačně ve smyslu panujících pořádků. Zaprodanci, lůza, delikventi, pomatenci, revanšisté, inspirovaní centrálami a západními rozvědkami. Mladí lidé, veksláci, příživníci. Byli jsme zvědaví. Co na to řekne Jakeš. Bilak. Indra, Husák. A Kabrhelová, soudružka. Všechny ty nenáviděné šedivé ikony nenáviděného šedivého systému, který kdysi sám sobě zlomil vaz podrobením se a podřízením se Sovětskému svazu Jenže oni neřekli nic,“ dodal.

„V té chvíli přišel Havel. Havel přišel totiž s novým jazykem. A neobvykle pravdivým popisem skutečnosti. Po létech zakrývání pravdy se náhle vynořil člověk, který neuhýbal. Mluvil pravdu a říkal ji tak krásnými, silnými a pravdivými slovy, až se tajil dech. Havel říkal jasně: Tenhle režim půjde ke dnu a já jsem ten, kdo vás tímhle provede. Už jsem seděl, vydržel jsem, nemají mi co vzít. Jdu do toho,“ zmínil.

Vystrašená masa, která přestala myslet

Následně se ve svém textu přesouvá do roku 2016. „Svět se úplně změnil. Sovětský svaz, ta temná říše na východě zmizela. Zmizely i jiné věci. Třeba ty nevzhledné fasády domů. Zmizely ty obludné rudé transparenty a všudypřítomné hvězdy. Jsme na Západě. Jsme přes sítě ve spojení s tisícovkami lidí, kteří se svobodně vyjadřují ke světu a nepřijde za úsvitu žádný fízl, který by člověka odvezl volhou na vyšetřovnu, aby mu tam obuškem vyrazil zuby, když nahlas řekneš svůj názor. Můžu dříve naprosto nemyslitelné. Založit si firmu, hospodu, vydavatelství. Číst si co chci, koukat na co chci. Myslet si, co chci. Vyrábět, prodávat, vydělávat peníze. Zdá se, že bychom mohli být šťastni,“ tvrdí Martinek s tím, že však šťastni nejsme. 

Jsme, jak tvrdí, oběťmi vlastního sobectví, nezájmu, strachu, vypjaté individuality. „Z lidí, kteří postávali před prodejnami knih, hltali básně a zasvěceně komentovali peripetie Mišíka, Hrabala nebo Párala s režimem, je vystrašená masa, která přestala číst a myslet. Máme nablýskanou realitu, ale všichni cítí a vědí, že pozlátko, vybagrované z útrob země a sešité za pár šupů někde v Bangladéši ubohými lidmi, kteří dělají v nelidských podmínkách, má nulovou nebo jen pomíjivou hodnotu. Země je cizí," tvrdí. Podle jeho slov jsme si vyprodali zemi, lidé pracují za málo, jsou každodenně okrádáni na platech, důstojnosti i na lidství. 

„Hodně lidí trpí beznadějí a zoufalstvím a strachem. A dlouhá léta jsme jim říkali, že si za to mohou sami. A titíž, kteří to jedněmi ústy tvrdili, druhou rukou kradli ze společného, nebo vyprodávali stát, jeho sílu, vitalitu za relativně drobné. Komukoliv, kdo byl ochotný zaplatit. A ještě se dlouho tvrdilo, že to tak musí být a nejde změnit,“ dodal.

Lůza otáčí kolem dějin

A vyzval k tomu, aby se začalo znovu a lépe. „Možná je čas začít nahlas říkat představy a hodně smělé vize, ve kterých lidé hrají prim. Možná se musíme naučit říkat, jak to chceme, vyhádat si, vydiskutovat, nebo i vybouřit na vrchnosti, na vládě, nebo na světu místo pro vlastní existenci. Možná je čas vzít si tenhle stát za svůj. Ne jako něčí indiferentní erár, ale jako můj stát. Tady bydlím, dělám, vyroste tady moje dcera. Tak ok, pak ale nejen chci a požaduji. Ale i něco pro stát, polis, obec sám dělám. Nakonec. Ten Havel, ten davový hypnotizér a řečník, ve svých knihách, úvahách, esejích a projevech mluvil o tom, že chce občanskou společnost,“ dodal se slovy, že on ji vidí a vnímá. 

„A stejně jako v roce 1989 je to tahle lůza, ten opovrhovaný plebs, který otáčí kolem dějin. Není slyšet cinkání klíčů. Jen tiše, v každém koutku republiky, je slyšet ťukání klávesnic. A to je na tom dokonalé," uzavřel.

Celý příspěvek Davida Martinka:

Tichá revoluce v listopadu
(esej na téma 17. listopad 1989)

Jestli si něco vybavím jako první silný moment z listopadu 1989, tak úlek, když se na obrazovce objevil dnes už ikonický záběr rozzuřeného policajta, který obuškem prásknul do kamery. 
Záběry na kordón policistů, který obušky a radlicemi potlačuje demonstraci znala v té době většina lidí jen ve spojitosti s kapitalismem. Potlačování demonstrací měli lidé v hlavách spojené v Pinochetovým Chile. Možná s Margaret Thatcherovou. Byla to obvyklá masáž, kterou socialistický režim rád pouštěl do éteru, aby ilustroval, jak je kapitalismus životu téměř nebezpečný.
Bylo to šokující. Skutečně šokující.

Po prázdninách 1989 už komunistický režim zažíval otřesy ve všech státech východní Evropy. Mezi lidmi se šeptalo a vědělo o samizdatech, o Solidaritě, zakázaných autorech, prominentních emigrantech, které komunisté důsledně vymazávají z veřejného života. Většina lidí také velmi dobře věděla o vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Vědělo se i o Chartě77 a výzvě 2000 slov, kterou tehdejší tisk označil jako revanšistický pamflet, ale který běžně koloval mezi lidmi na cyklostylu a v opisech.
Četl jsem to. A napsal panu šéfredaktorovi Nové svobody, aby jej otiskli. Proč by ne, když se režim jevil jako věčný a na věčné časy; přišlo mi tedy v mých 18 normální, že se zveřejní i text, který sebou nese polemický obsah. Odpověděli mi. Asi jsem jim svým naivním idealismem přišel spíš k smíchu, ale odpověděli. Že se nechtějí podílet na šíření podvratných myšlenek. A abych studoval.

Žil jsem v Ostravě. A vojákoval v Třebíči.
Ostrava byla velmi temné místo. Doslova. Po setmění se město hýbalo opilými a veselými lidmi, všudypřítomný cvrkot, prosycený zápachem smogu, cigaret, piva a kořalky doprovázel divoké večírky v hospodách, plné umaštěných, veselých, opilých lidí, jejichž jedinou starostí bylo, jak se vyhnout zítřejší šichtě. O Havlovi se nemluvilo a o disidentech se ani nevědělo.

Na politiku svorně nadávali všichni. Stejnou měrou jako na ni kašlali. Vtipů na Husáka bylo nepočítaně a každý den lidová tvořivost přinesla novou, pekelně vytříbenou urážku systému a jejich šedivých bezvýrazných představitelů. 

Ostravu reprezentovala burza. Jakýsi sobotní ostrůvek kapitalismu, kde se dalo pořídit zboží z Turecka, Maďarska a Polska, koupit džíny, balení „fáčka“, mýdla v pěkném obalu, digitálky, parfémy, kazeťák, video, desky nebo třeba pěkná trika. Kontrast mezi zoufalstvím běžných obchodů a atraktivním zbožím, prodávaným z rozložené deky byl viditelný. A názorně vysvětloval rozdíl mezi západem a východem.

Ostrava demonstrace neřešila. Vědělo se i o nich, ale také se vědělo, že jsou to spíš akce studentů a ve většině jim nikdo moc nepřikládal žádný větší význam. Pro Ostravu byl v tu dobu významný Nohavica. Lendl. Baník. Navrátilová. Rotunda. Spolek. Boccaccio. A Mamula, ten nechvalně, protože nutil lidi chodit do práce i v sobotu a zdarma a burcoval a provolával slávu stachanovcům, i když všichni moc dobře věděli, že na strojích z éry Rothschildů už západ nikdy nikdo nedožene.

Myslím, že lidé zbystřili v okamžiku, kdy „dederoni“, jinak východní Němci, začali hromadně přelézat plot velvyslanectví spolkové republiky a prostřednictvím diplomatické cesty emigrovat na západ. Bylo to nepochopitelné. Nechávali po ulicích Prahy klidně stát i své Trabanty a v obrovském množství odcházeli na Západ.

Československá televize o tom informovala velmi střídmě. 
A pak náhle, jako zjevení, všichni uviděli v televizi ty podivné a neobvyklé záběry. Jak režim surově mlátí lidi. V Praze.

Bylo to nepochopitelné. V knedlíkové realitě ospalého socialistického Československa, s režimem, jehož oprýskaná fasáda nabízela místo neonů jen rudé transparenty se zašedlými milionkrát omletými frázemi o pokroku, budování, společném úsilí a závěrech komunistických sjezdů, jejichž smysl nechápal už naprosto nikdo, se odehrával reálný střet s komunistickým režimem.

Podobně jako dnes Česká televize i tisk průběh demonstrací komentovaly jednoznačně ve smyslu panujících pořádků. Zaprodanci, lůza, delikventi, pomatenci, revanšisté, inspirovaní centrálami a západními rozvědkami. Mladí lidé, veksláci, příživníci.

Byli jsme zvědaví. Co na to řekne Jakeš. Bilak. Indra, Husák. A Kabrhelová, soudružka. Všechny ty nenáviděné šedivé ikony nenáviděného šedivého systému, který kdysi sám sobě zlomil vaz podrobením a podřízením se Sovětskému svazu.

Jenže oni neřekli nic.
V roce 1948 byli lidi jako Zápotocký, Gottwald, Svoboda, Kopecký, Slánský relativně mladí. Nebezpeční chlapi, kteří prošli zkušeností z ruské fronty. Říká se, že kdo viděl, co se dělo na Dukle, byl doživotně poznamenaný. A neřešil drobnosti jako starost o život. Měli chuť se rvát a vyhrát. A vyhráli to.
V roce 1968 už to byli jiní komunisté. Dubček, Smrkovský, Černík nebo Kriegel chtěli být demokraty. Chtěli to zkusit jinak. Možná, kdyby jim to vyšlo, tak jsme byli nejmodernější a nejbáječnější zemí východu. Burzy by byly jinde, od nás by jiní kupovali „západní zboží“ a přes hranice by nám záviděli západní videoklipy, jako jsme záviděli my Polákům Katowice Dwojku.

V roce 1988 byli komunisté staří. Jednoduše zestárli. Jako nedemokratická strana si přirozenou výměnu kádrů nemohli dovolit. Natož soupeření koncepcí, které by jim zajistilo, že v čele strany bude vždycky nějaký ten charismatický lídr, jakým byl třeba Svoboda, kterého lidé přirozeně milovali a ctili.

Jejich debaty o systému vždy zahrnovaly drakonické metody. Tresty. Věznění. Popravy. Když spolu soupeřila dvě křídla, to poražené muselo obvykle emigrovat. Nebo dopadlo jako Slánský.
Takhle si sami mezi sebou spolehlivě vykopali hrob.
Když se v roce 1989 jejich systém začal vlastní vahou sesouvat, nebyl tam už nikdo, kdo by dokázal sešupu zabránit, nebo jej i jen usměrnit.

V té chvíli přišel Havel.
Bylo to stejné zjevení, jako předtím záběry policajtů, mlátících studenty.
Havel přišel totiž s novým jazykem. A neobvykle pravdivým popisem skutečnosti. Po létech zakrývání pravdy se náhle vynořil člověk, který neuhýbal. Mluvil pravdu a říkal ji tak krásnými, silnými a pravdivými slovy, až se tajil dech.
Jako by dítě řeklo Král je nahý.

Nikdo nemohl tušit, že Havel se nezjevil ze vzduchoprázdna. Že je to profesionál, divadelní dramaturg, zvyklý pracovat s texty, zvyklý poměřovat každé slovo silou intelektu a pracemi světových spisovatelů, politiků, myslitelů, se kterými tiše soupeřil. Že je to člověk, který se zapojil do dění už před 1968, kde vedl pankáčsky odvážné projevy na oficiálních sjezdech spisovatelů, na kterých se utvářel celospolečenský kurz. Že psal dopisy Husákovi, setkal se jako představitel opozice s Mitterandem, cituje jej zapovězená Svobodná Evropa. Že se za své přesvědčení nechal zavřít. A že je to také potomek prvorepublikového podnikatelského elitního podnikatele Havla, kterému patřila Lucerna i Barrandov.

Vzpomenu si na tehdejší kamarádku a zároveň mladou soudružku, která mi vysvětlovala, co je to za člověka. Pochopil jsem, že z toho muže mají komunisté skutečný strach.
Až později mi došlo proč.
Česká a slovenská skeptická většina nevěřila, že by se režim nějakým záhadným způsobem kdy mohl změnit. Měli jsme ho na věčné časy a ani Charta, ani 2000 slov na tom nic změnit nemohla.
Od revolty v roce 1968 uběhlo spoustu času a Husákovi se skutečně podařilo režim normalizovat. Doma měli všichni poschovávané pásky s Karlem Krylem, každý si zanadával potichu doma u televize a zajásal, když jsme to natřeli Rusům v hokeji, ale to bylo tak všechno.
Havel říkal jasně. Tenhle režim půjde ke dnu a já jsem ten, kdo vás tímhle provede. Už jsem seděl, vydržel jsem, nemají mi co vzít. Jdu do toho.
Lidé v revolučních dobách potřebují vůdce.
Někoho, kdo má odvahu. Kdo mluví pravdu.

Je rok 2016.
Svět se úplně změnil. Sovětský svaz, ta temná říše na východě zmizela. Zmizely i jiné věci. Třeba ty nevzhledné fasády domů. Zmizely ty obludné rudé transparenty a všudypřítomné hvězdy. Jsme na západě. Je naprosto normální vyrazit si do obchodů, přetékající nádherným zbožím, krásně prosvětlených, čistých, s ochotnými prodavačkami. Máme drahá a krásná auta. Kdokoliv chce a má dost peněz, může si na víkend odletět do Londýna, Vídně, nebo třeba do New Yorku.
Jsme přes sítě ve spojení s tisícovkami lidí, kteří se svobodně vyjadřují ke světu a nepřijde za úsvitu žádný fízl, který by člověka odvezl volhou na vyšetřovnu, aby mu tam obuškem vyrazil zuby, když nahlas řekneš svůj názor.
Můžu dříve naprosto nemyslitelné. Založit si firmu, hospodu, vydavatelství. Číst si co chci, koukat na co chci. Myslet si, co chci. Vyrábět, prodávat, vydělávat peníze. Zdá se, že bychom mohli být šťastni.

Ale nejsme.
Pod nablýskanou fasádou je systém temný a nelítostný. Jsme obětmi vlastního sobectví, nezájmu, strachu, vypjaté individuality. Z lidí, kteří postávali před prodejnami knih, hltali básně a zasvěceně komentovali peripetie Mišíka, Hrabala nebo Párala s režimem je vystrašená masa, která přestala číst a myslet. Máme nablýskanou realitu, ale všichni cítí a vědí, že pozlátko, vybagrované z útrob země a sešité za pár šupů někde v Bangladéši ubohými lidmi, kteří dělají v nelidských podmínkách, má nulovou nebo jen pomíjivou hodnotu.

Země je cizí. To, oč usilovaly ještě generace za Rakouska Uherska, první i druhé republiky, tedy mít vlastní zemi a být v ní sami pány, aby nám nikdo už nikdy nediktoval, toho jsme se sami, hloupě a ochotně zbavili. Vyprodali jsme si zemi, šejdíři a kupčíci opentlili prodej krasořečnými projevy a výsledek je k uzoufání. Lidé pracují za málo, protože musí a svou přirozenou a po generace pěstovanou skromnost nedokázali uplatnit v nových podmínkách. Takže jsou každodenně okrádáni, na platech, na důstojnosti, na lidství a ještě mají strach, aby o tu nuzotu nepřišli a neocitli se v beznadějné bídě.

Máme v ní, v bídě, hodně lidí. Hodně lidí trpí beznadějí a zoufalstvím a strachem. A dlouhá léta jsme jim říkali, že si za to mohou sami. A titéž, kteří to jedněmi ústy tvrdili, druhou rukou kradli ze společného, nebo vyprodávali stát, jeho sílu, vitalitu za relativně drobné. Komukoliv, kdo byl ochotný zaplatit. A ještě se dlouho tvrdilo, že to tak musí být a nejde změnit.

České fabriky zanikly. Byla to chyba. Vznikly nové, ale patří půlce světa a ne našim lidem. Zčásti proto, že jsme nebyli schopní dohnat přirozený vývoj. Zčásti proto, že jsme rozdali banky, které by si tenhle elektorát dokázaly vytvořit. I Škoda, i Baťa vznikly z mála. Prakticky z ničeho.

Naordinovali jsme si osmdesátkový a devadesátkový kapitalismus ze Západu, ale ono se ukazuje, že mezitím se svět zase pohnul. K novým technologiím, nástupu nových tříd, deglobalizaci, podpoře lokálních trhů. A zase, naši někdejší revolucionáři si v tradicích nevýměny kádrů obstavili pozice a zablokovali přirozený vývoj.

Kdyby tohle všechno Havel řekl z tribuny, všechno, co přijde, generální stávku by dělali proti němu. 
A bylo by revoluci.

Takže znovu a lépe.
Možná je čas začít nahlas říkat představy a hodně smělé vize, ve kterých lidé hrají prim.
Možná se musíme naučit říkat, jak to chceme, vyhádat si, vydiskutovat, nebo i vybouřit na vrchnosti, na vládě, nebo na světu místo pro vlastní existenci. 
Možná je čas vzít si tenhle stát za svůj. Ne jako něčí indiferentní erár, ale jako můj stát. Tady bydlím, dělám, vyroste tady moje dcera. Tak ok, pak ale nejen chci a požaduji. Ale i něco pro stát, polic, obci sám dělám.
Nakonec. Ten Havel, ten davový hypnotizér a řečník ve svých knihách, úvahách, esejích a projevech mluvil o tom, že chce občanskou společnost. 
Já ji vidím. Vnímám. A silně.
Ona existuje a má se čile k světu.
A stejně jako v 1989 je to tahle lůza, ten opovrhovaný plebs, který otáčí kolem dějin.
Není slyšet cinkání klíčů. Jen tiše, v každém koutku republiky je slyšet ťukání klávesnic.
A to je na tom dokonalé.