Poukazuje na to, že britská vláda premiérky Theresy Mayové uvažuje zcela vážně o tom, že by článek 50 Lisabonské smlouvy, kterým se nezvratně zahajuje proces odchodu konkrétní země z Evropské unie, spustila až v roce 2018, tedy po parlamentních volbách v Německu a prezidentských volbách ve Francii. Je prý důležité vědět, kdo bude po delší dobu sedět proti Británii na druhé straně jednacího stolu.

Hlavním důvodem plánovaných odkladů je prý ale to, že Británie podcenila složitost jednání a agend a také skutečnost, že když se otevře článek 50, nelze si to už rozmyslet. Macháček si ale klade otázku, zda by nebylo pro většinu Evropanů i Brity samotné rozumnější, kdyby si to Británie přece jen rozmyslela.

Něco takového je možné jak právně, tak „ústavně“. „Rozhodnutí odejít z EU je ve Spojeném království rozhodnutím vlády a parlamentu. Referendum není právně závazné, vláda i parlament mohou vyhlásit, že minulá vláda podcenila smluvní a ekonomickou provázanost a následky mohou být tak dramatické, že se celá záležitost neuskuteční. Aby něco takového získalo větší demokratickou legitimitu, je možné vyhlásit nové volby, jejichž hlavním tématem bude, zda odejít z EU či ne. Anebo je možné referendum opakovat. Opakovalo se v minulosti přece leckde: od Dánska po Irsko,“ argumentuje Macháček.

Upozorňuje, že skupina zemí, jako jsou Nizozemsko či Dánsko, by autenticky byly rády, aby Británie zůstala uvnitř. Německá kancléřka Merkelová chce dát Británii čas, to ale nesdílí v Německu zdaleka všichni. Lidé jako Martin Schulz (předseda EP) nebo Martin Selmayr (šéf sekretariátu J.-C.Junckera a nejvlivnější Němec v Bruselu) by nejraději viděli Británii pryč z EU co nejdříve. Země střední Evropy, které nejsou v eurozóně, by také měly mít zájem na tom, aby Británie zůstala „in“, protože tak budou lépe reprezentovány jejich zájmy, a navíc je s Británií uvnitř Evropa silnější, bezpečnější a pevnější v kramflecích vůči Rusku.