Nikdo neví, jak to dopadne. V prvním kole prezidentských voleb, jako vždycky, dojde k volbě na základě přesvědčení. O příštím prezidentu rozhodne, ale až v druhém kole, účelové hlasování těch, kteří dva vybrané nevolili. Střet bloků kandidátů francouzské levice a pravice vyhovuje prezidentu, jenž chce být sjednotitelem nad stranami. Jeho vlastní hnutí ale v posledních dnech ztrácí sílu. A v obou kolech zatím dopředu není známá neúčast.

První kolo na pět příštích let se otevírá již tuto neděli 10. dubna, druhé bude za čtrnáct dní, v neděli 24. dubna, ale to již pouze o dvou kandidátech. Kdo jsou vyhlášení kandidáti? Přinášejí nějakou vizi, nebo je jejich prezidentský projekt pouze katalogem nesplnitelných snů? Podívejme se blíže na programové profily těch, kteří se o úřad ucházejí. Někteří jsou i v Česku notoricky známí, jiní méně nebo vůbec.

Macron v zajetí kontinuální změny

Nejviditelnější je samozřejmě stále nejmladší a nejcitovanější, bývalý Rotschildův bankéř, ministr financí a hospodářství, čtyřiačtyřicetiletý prezident Emmanuel Macron. Oproti všem ostatním, aniž by se příliš snažil, se liší stylem i akcenty. Jako kdyby ani nebyl spjatý s Francií, s tou „zemí 246 druhů sýrů“, řečeno s generálem Charlesem de Gaullem. Neboť připomíná spíše nějakého pěkně vymydleného nadnárodního úředníka, který ostatně donedávna mluvil více o té „suverenitě evropské“, než o té francouzské.

Prezident, který nikdy nevykonával žádný mandát parlamentní ani regionální, mluvil před pěti lety o Francii jako o „start-up národu“, který ani nemá vlastní kulturu – francouzská kultura neexistuje – a pokud má nějakou tradici, jsou pro něj Francouzi prostě Gallové, kteří odnepaměti „vzdorovali změnám“. Jaké jsou hlavní body Macronova letošního prezidentského programu?

Zatímco ještě před pěti lety se vymezoval vůči svým předchůdcům jako kandidát téměř antisystémový, opakoval rád frázi o „zablokovaném systému“ s odkazem na slavný esej Michela Croziera: Zablokovaná společnost (La société bloqué, Seuil, 1995) a vyzýval k „hluboké demokratické revoluci“, nyní to vypadá, jako kdyby ho posedl určitý druh mitterrandovské varianty změny v kontinuitě. Ačkoliv za prezidenta Françoise Hollanda byl nějaký čas reformním socialistou, nyní nabízí program prodchnutý duchem manažerismu, jenž se nestydí za výpůjčky i z programů pravicových.

Macron, jakkoliv to zní paradoxně, působí navenek spíše jako politik pravicový, který ale nabízí levicové myšlenky, semleté do jednoho kotlíku, pokud ne rovnou do jednoho pot-pourri. Jeho předchozí éra, spjatá nejen se zrušením a snížením různých daní (z bohatství, z nemovitostí, ale i z nájmů), zároveň vedla k zavedení nových, často velmi progresivních. Ty, které se týkaly zdanění pohonných hmot, vyvolaly ve Francii nekonečné protesty takzvaných žlutých vest. Vytrysknutí nespokojenosti se týkalo nejen pouze pohonných hmot, ale i systému pyramidální politické vlády, z nichž některé ohlasy nalezneme například u radikálně levicového Jeana-Luca Mélenchona.

Nyní je hlavním heslem Macronovy opožděné kampaně důraz na „plnou zaměstnanost“, jež sníží zadluženost země postupně v řádu pěti procent do roku 2027. „Už jsme to udělali,“ opakoval na svém jediném mítinku. A chce v tom pokračovat. Nástroji k tomu mají být „vyšší autonomie služeb“ v sektorech od školství po zdravotnictví. Termín „autonomie“ v zemi, kde existují silné odbory, hájící zájmy pracujících, zní stále záludně. U Macrona to podle programových cílů má znamenat vyšší efektivitu i vyšší finanční ocenění, jež s sebou ale přináší i vyšší konkurenčnost v pracovním prostředí.

Jedním z cílů, vůči němuž se zvedla ve Francii velká bouře, ještě před nástupem „války s covidem“, byla důchodová reforma, jež v jeho nynějším programu doznala kosmetických změn, ale v zásadě nese stejného ducha: konkrétně nyní znamená prodloužení věku odchodu do důchodu na 65 let. Netýká se všech profesí, i zde půjde o postupnost. V programovém jazyku má jít o „návrh na prodloužení a postupné zvyšování“. Nazývané také eufemisticky jako „reforma odpovědnosti“ s garantovaným minimálním důchodem 1100 eur, pro ty, co „dosáhli plné kariéry“. Zároveň s tím dojde k již ohlášenému zrušení „zvláštních režimů“ pro pracovníky, v rámci takzvané veřejné služby, na dráze (RATP) a v polostátních firmách (typu EDF).

Program mladého prezidenta připomíná v krátkosti název knihy Jeana-Marca Parisise: Rozhýbáme tuhle zkurvenou zemi (On va bouger ce poutain pays, Fayard, 2022). Kniha, jež chce být pastišem celého uplynulého Macronova období, satirou na jeho slogany i chování, by mohla být dobrou četbou před rozhodující rozřazovací nedělí 10. dubna.

Zemmour a Le Penová

Francie, v pořadí pátá světová mocnost disponující nukleárními zbraněmi, zůstává ovšem stále zemí, jež si na politickém kolbišti udržuje silnou koexistenci dvou ideologických pólů, levice a pravice. Po nástupu Macrona do úřadu „páté republiky“ se nezměnilo podloží, jako spíše povrchové úpravy. A těžiště, jež se vychýlilo do středu, logicky podpořilo extrémy na levici i na pravici. V tomto ohledu je to stále ta stará dobrá Francie.

Tradiční republikánská pravice, jež nasadila Valérii Pécresseovou, předsedkyni regionu Île de France, stále lapá po dechu. Za zády má těžké váhy Érica Ciottiho a Laurenta Wauquieze. Úměrně s její neschopností zaujmout hrozí exploze. O to více ale posílily extrémy. Mimo politický systém potom zůstává už jenom vztek a nakonec už jenom velký hněv, hněv francouzského lidu, ale i zbídačených francouzských předměstí, kde už někdy stát ani nevládne, jak připomíná kontroverzní publicista, spisovatel a nakonec i ostře sledovaný pravicový kandidát Éric Zemmour.