Před posluchače v zaplněné bruselské knihovně Solvay vystoupil v rámci konference The War Against the Past také maďarský historik a sociolog Áron Máthé, místopředseda maďarského Výboru pro národní paměť. 

Svou řeč začal tím, že pokud se konference věnuje hrozbě strhávání soch, přepisování historie a nahrazování jedněch slov druhými, jde o ty samé jevy, které lidé ve střední Evropě ze své vlastní historie dobře znají.

Podle Máthého je soudržnost každé lidské komunity definována třemi pouty – společným zájmem, společnými hodnotami a společnými zkušenostmi. Máthé uvedl, že některé z nich nemizí ani po dlouhé době odluky, za nejsilnější z této trojice pout označil společnou historickou zkušenost. Uvedl příklad se spolužáky, kteří se mohou potkat třeba i po desítkách let, pořád ale budou mít mnoho společných příběhů, skrze které mohou své společné pouto obnovit a posílit.

„Věřím, že společné historické zkušenosti, i když jsou abstraktní, protože už třeba nežijí jejich přímí účastníci, mohou být základem všeobecného poznání,“ řekl. Dnes však pozoruje slábnoucí roli folklóru. Varoval, že historie je něčím, co musí být neustále utvářeno institucemi. Bez paměťových institucí, mezi které patří například univerzity, podle Máthého hrozí, že historie a paměť se mohou stát oběťmi různých šarlatánů, samozvaných proroků a nebezpečných agitátorů.

Máthé si vzal na pomoc slova slavného francouzského filosofa bulharského původu Cvetana Todorova. Ten ve své knize The Uses and Abuses of Memory (Využití a zneužití paměti) napsal: „Tyranie 20. století si uvědomily, že zmocnit se lidí a území lze pouze prostřednictvím zmocnění se informací a komunikace. A systematicky a v celé šíři přemýšlejí o ovládnutí paměti.“

Máthé připomněl rok 1945 a sovětský vstup do střední Evropy, který podle něj po zhruba tisíciletém procesu vývoje maďarského národa přinesl zcela novou éru. Zmínil, že v záznamech amerických tajných služeb se o několik let později mělo objevit konstatování, že komunismus je antitezí maďarského nacionalismu. To podle Máthého představovalo pro komunisty problém, který se snažili překonat vytvořením nové historické identity. Už během končící války se první z nich obraceli proti maďarské historii jako proti feudalismu, který bránil dalšímu rozvoji maďarského člověka. Máthé zmínil, že podobné příběhy byly tlačeny i v dalších zemích, které se po roce 1945 ocitly v sovětské sféře vlivu.

Komunisté ale nebyli schopni poručit větru a dešti. Máthé připomíná poválečného maďarského komunistického lídra Matyáse Rákosiho. Ten si během budování nové maďarské společnosti postěžoval, že ač se řady komunistické strany utěšeně rozrůstají, maďarští sedláci, i když mají „dobré záměry“, s sebou do strany přinášejí své nemoderní zvyky a předsudky a jejich převýchova je „velmi obtížná“. V Budapešti dokonce dělníci jedné továrny během znárodňování sepsali petici za to, aby v čele továrny zůstal její bývalý majitel, kterého familiárně označovali za jejich „chlebodárce“.

Áron Máthé zmínil i maďarské povstání z roku 1956, statečný odpor proti sovětské zvůli. Tito revolucionáři podle něj chtěli Maďarsku vrátit jeho staré zvyky, svátky, státní znak – identitu. Máthé svou řeč uzavřel tím, že odpovědí na otázku, proč existuje rozdíl v přemýšlení v západní a střední Evropě je, že středoevropské národy mají s komunismem zkušenost a že prakticky všechny země ve střední Evropě mají ve své historii okamžiky, kdy byla existence jejich národa ohrožena zvenčí.

V rámci následné diskuze a dotazů z publika Máthé mimo jiné uvedl, že posun středoevropských zemí od komunismu nebyl stoprocentní. Jako příklad uvedl Českou republiku a skutečnost, že v roce 2023, tedy 34 let po pádu komunismu, Češi určili, že o post hlavy státu se ve finále utkají Petr Pavel a Andrej Babiš, tedy dva muži, kteří si budovali kariéru ve starých komunistických strukturách. K tomu svou poznámku připojil i český historik Miroslav Vaněk. Uvedl, že pro českou společnost je hrozivé, když si musí prezidenta vybírat z těchto dvou kandidátů.