Na srpen 1968 existují v české společnosti dva nesmiřitelné základní pohledy. Vzhledem k opakování chyb, obecné rozhádanosti a nestabilitě všeho druhu se vlastně nezměnily dodnes, přestože za rok zde bude padesáté výročí takzvané internacionální pomoci armád států Varšavské smlouvy. Tehdejší dobu jsem zažil a měl jsem půl století ke studiu informací a vytváření názoru. I tak však zůstává řada otazníků. Jistí si můžeme být pouze tím, že srpen 1968 bude opět řádně využit k politické propagandě mediální, místy i komediální. Bylo pražské jaro velkou komedií, a pokud ano, kdo byl režisér?

Předem je třeba uvést, že Československo bylo v polovině šedesátých let nejsvobodnější zemí tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci i Varšavské smlouvy. Přes všemožné politické a ideologické bariéry a stupidní dirigismus, které připomínají totalitní politiku současné EU, zde byly nesporné vědecko-technické, kulturní a sportovní úspěchy. Stačí se podívat na tehdejší tisk a uměleckou scénu. Projevovalo se to dokonce i ve vojenství. Měli jsme na rozdíl od unifikované sovětské výzbroje ostatních vazalských států vlastní pěchotní zbraně, obrněné transportéry, značnou část dělostřeleckého materiálu, absolutně nejlepší cvičný proudový letoun i terénní nákladní automobily, motocykly a další materiál, o maskáčích a kanadách „amerikánského“ vzhledu ani nemluvě. Ve srovnání s ostatními socialistickými státy, ale i řadou dalších států jsme měli minimum politických vězňů. Občané mohli navštěvovat bohoslužby, byť s určitým rizikem nepřímých postihů. Na jižní Moravě a na Slovensku chodili veřejně do kostela i někteří komunisté.

V tehdejším Polsku, Maďarsku nebo Německé demokratické republice by něco takového nebylo možné. V Sovětském svazu Leonida Brežněva by takové uvolnění socialistické morálky končilo v gulagu, ne-li hůř. Životní úroveň Československa se v průměru přibližovala Francii, kde zdaleka ne všichni byli milionáři v amerických bourácích na plážích v St. Tropez, o zaostalém Španělsku či Portugalsku nemluvě. Navíc zde byl jeden faktor zásadní důležitosti. Prezident Novotný, byť starý komunista, opakovaně a zatvrzele odmítal dislokaci sovětské armády na našem území. Československo bylo z ideologického hlediska nejslabším článkem evropské části takzvané světové socialistické soustavy.

Čechoslováci byli daleko víc československými vlastenci než socialistickými internacionalisty, což platilo i pro mnohé komunisty. Mezi občany narůstala kritika komunistické strany, která se pomalu měnila ve stále uzavřenější skupinu privilegovaných rodin odtržených od zbytku společnosti. I tento vývoj se v současnosti opakuje, jen pod jiným ideologickým praporem, zato místy se stejnými rodinami a zájmovými klany. „Zápaďácký“ styl československého života vzbuzoval závist občanů země, kde zítra znamená již včera, obzvláště pokud se dostali do tehdejší ČSSR na protekční odborářský nákupní zájezd. Určitě to nepřispívalo k růstu jejich budovatelské morálky. To vše nemohlo nechávat moskevské vůdce v klidu.

Zabývat se historií tehdejšího období nemá smysl, udělali to už mnozí jiní a stále více se vytvářejí ideologická klišé a legendy překrývající pravdu na politickou objednávku. Stačí si jen připomenout, že Jan Palach nespáchal sebevraždu na protest proti sovětské okupaci, jak vykládají oficiální legendy, ale jako protest proti pasivitě občanů Československa, kteří se s ní rychle smířili, stejně jako se v současnosti tupě a zbaběle smiřují s totalitou EU a vlastní ponížeností. Vůdce Národní demokracie Adam Bartoš nazval Palacha v SMS mému známému židovským šaškem. A z takových názorů vychází údajně vlastenecká Národní domobrana vedená Františkem Krejčou. A nikomu to nevadí.

Teorie a otazníky

Pokud se podíváme na období let 1967 až 1969, případně dále, existuje řada nepřehlédnutelných faktů, které více či méně kolidují s oficiálními legendami.

Už vůdčí osobnosti takzvaného pražského jara jsou poněkud zvláštní. Ani jeden z nich nebyl tehdy, zdůrazňuji tehdy, významnou osobností, a to z jakéhokoli pohledu. Byli po ruce opravdoví odborníci jako Čestmír Císař, nebo Ota Šik. Sašu Dubčeka dříve prakticky nikdo neznal. Můžeme konstatovat, že ho vyrobila na objednávku mediální kampaň, jakou vidíme v současnosti u prezidentských protikandidátů. Otázka je, kdo ji objednal, případně zaplatil. Byl to osvědčený komunistický aparátčík, který značnou část mládí žil se svými rodiči, přesvědčenými komunisty v Sovětském svazu. Odborně se nijak neprojevoval a jako kádrový stranický funkcionář se podle hodnověrných svědectví staral hlavně o ženské a co kde vypít. Měl dobrý vztah s Gustávem Husákem, pozdějším normalizátorem, což mluví za mnohé. Zcela jistě neměl zájem restaurovat u nás kapitalismus.

Smrkovského a Černíka tehdy rovněž nikdo neznal. Přesvědčený prvorepublikový komunista Smrkovký měl škraloup z doby pražského květnového povstání, protože si dovolil vůbec vyjednávat a spolupracovat s nekomunistickým odbojem. Proto byl dlouhodobě odsunut do pozadí. Nicméně ani to z něj neudělalo antikomunistu.

Generál Svoboda, původem statkář, bývalý legionář v Rusku, který dosáhl do nacistické okupace hodnosti podplukovníka, byl sice od roku 1948 členem KSČ, nicméně vzhledem ke svojí minulosti sotva přesvědčeným. Zato měl bohaté praktické zkušenosti se sovětskou „demokracií“ v Rusku za obou světových válek a po roce 1948 i u nás. Proto byl už v padesátých letech odsunut do pozadí a jen fakt, že byl velitelem československého vojenského východního odboje, ho pravděpodobně zachránil před vězením. Vojenský odborník s obrovskou praxí končil kariéru jako účetní v zemědělském podniku. A to měl štěstí, že tehdejší komunisté nevymysleli lustrační zákon a ÚSTR.

Svoboda velmi dobře chápal nebezpečnost našeho tehdejšího velkého bratra a o lidech typu Brežněva si nedělal žádné iluze. Že by šlo o nadšeného partajního nomenklaturního kádra a přítele Sovětského svazu, jak se nám jej snaží v současnosti vykreslovat vůdcové hnutí BOS, pánové Štefec a Zbytek, lze více než pochybovat.

Ludvík Svoboda, jak jej nejspíš neznáte

Na celý vývoj konce šedesátých let je třeba se dívat z hlediska geopolitických zájmů. Oficiální legenda, že tehdejší období bylo nadšeným demokratickým vzepjetím řadových občanů, je samozřejmě nesmysl určený do učebnic pro ohlupování mládeže. Taková vzepjetí jsme mohli vidět v Maďarsku, Polsku či NDR a standardně končila pod palbou domácích, případně i sovětských ozbrojených sil, přičemž na ztráty se nehledělo.

Sovětskému vedení šlo v první řadě o umístění svojí armády na československém území. Měla prohlubovat strategický manévrovací prostor z hlediska obrany sovětského území a zároveň zajišťovat kontrolu nad Československem. Proto bylo třeba odstranit vzpurného Novotného. Nelze se zbavit dojmu, že celý tehdejší obrodný proces byl v režii KGB, případně jiných sovětských, možná i východoněmeckých tajných služeb. Vykonavateli byli osvědčení soudruzi, kteří sehráli komedii pro lid a sesadili s pomocí mediální kampaně a nadšeného davu nepohodlného Novotného. Svoboda, který neměl k politikaření příliš pozitivní vztah, byl vybrán k vylepšení obrazu a přesvědčen národnostními argumenty, možná i nátlakem. Dokladem reálnosti této teorie je mimo jiné i dlouhý poklid z hlediska kremelského vedení včetně slavného Brežněvova „éto vaše dělo“. Jindy a jinde už by se dávno střílelo.