Multikulturní agitka par excellence

Bohužel přátelé Slováci měli pravdu. Film je slabý, místy až nudný. Nepopiratelně se jedná o ubohou a prolhanou multikulturní, tedy multirasovou ideologickou agitku, protože celý takzvaný multikulturalismus není nic jiného, než maskovaný rasismus. Cílem je ponižování bělochů a zákeřná podpora plíživého multirasismu.

I původní seriál filmů o multirasové dvojce Vinnetoua a Old Shatterhanda byl postaven na vytváření syndromu viny bílé rasy, ale byla to aspoň hezká pohádka, která do značné míry kopírovala exotické knižní vzory. Četli je mnozí, ale multikulturalisté se z nich naštěstí až na výjimky nestali. Nový výtvor se o knižní vzor příliš nestaral a tak vznikl na politickou objednávku v podstatě nově vymyšlený příběh osazený starými figurami indiánů. O to ubožejší byly občas snahy o reminiscenci minulosti používáním některých pasáží hudby.

Autoři agitky se chlubili, že si na taneční kreace najali indiánského poradce. Škoda, že se neinformovali u odborníků, případně v literatuře, také o jiných faktech, než pouze o folklóru. Celé schéma se točilo kolem zobrazování rozporu mezi zlými, špinavými, opilými a nevzdělanými bělochy pracujícími na železnici a hodnými, čistými, abstinujícími a vzdělanými indiány ekologicky splynutými s přírodou. Opak je pravdou.

Na počátku druhé poloviny devatenáctého století byla vzdělanost mezi Evropany v Evropě i v USA nevalná ve srovnání se současností. Nicméně pokud bychom se drželi faktů, mělo nejvyšší počet negramotných Rusko s 90% díky muslimským oblastem, jiné země se pohybovaly kolem 30 až 80%. Židé měli gramotnost až 90%, protože mladý chlapec z jejich komunity musel umět veřejně číst v synagoze tóru (náboženský text). Bílé obyvatelstvo USA na tom bylo stejně jako v Evropě. Vojenský vysloužilec, který ve filmu prováděl odstřely horniny a zajišťoval ochranu tábora, musel být minimálně bývalý vyšší poddůstojník. Jako takový musel umět číst, aby mohl přebírat písemné rozkazy. Pokud to měl být ženista, což byl výběrový elitní druh vojska a odpovídaly by tomu jeho znalosti práce s trhavinami, opět musel umět číst z hlediska potřeby pochopení odborných předpisů a návodů. Filmaři z něj udělali negramotného psychopata, který bije bílé zaměstnance. Něco takového by si nemohl dovolit, protože v USA, kde mohl každý nosit zbraň, by mu šlo o život.

Analytik Martin Koller

Naopak indiáni byli negramotní, s výjimkou těch, kteří se dostali do rezervací řízených bělochy, ale také indiánskou policií, a tam museli jako děti chodit do školy. Jinak na rodiče dopadaly sankce. Něco takového známe i od nás. Nelze se divit jejich negramotnosti, protože severoameričtí indiáni neměli písmo, počínaje abecedou. V době příchodu bělochů byli na úrovni doby kamenné. Neznali kovy, kolo, většinou ani tkaní látek s výjimkou pueblanů na jihu v Mexiku. Byli závislí na použití kůží, ale neuměli je vydělat. Proto bylo jednou z hlavních prací indiánských žen nekonečné žvýkání kůží ulovených zvířat. Slavné to nebylo ani s indiánskou abstinencí. Rádi popíjeli kvašené nápoje, které se vyráběly tak, že ženy žvýkaly kořínky, nebo kaktusy, vyplivovaly to do hrnce a poté zalily vodou a nechali to zkvasit. Nejslavnější byl peyotl, který měl i halucinogenní účinky. Indiáni tedy byli nejen ožralové, ale i feťáci. Nelze se proto divit jejich nadšené snaze dostat se k bělošskému alkoholu, přestože americká vláda vysloveně zakázala jeho prodej indiánům. Filmový Old Shatterhand, který dal ve filmu indiánskému povaleči peníze na nákup alkoholu, porušil zákon, zatímco strážce tábora, který ho vyhodil z nálevny, zákon prosazoval. Ve filmu to ovšem vyznělo zcela jinak. Důvodem byl mimo jiné fakt, že indiáni jako mnozí jiní Asiati, špatně odbourávají alkohol v těle, takže na ně velmi silně působí i malá množství.

Slavné to nebylo ani s indiánskou hygienou. Natírali si těla tukem, nejlépe bizoním lojem promíchaným s červenou hlinkou, takže i hladoví komáři a ovádi prchali. Proto jim běloši říkali rudokožci, nikoli z nějakého rasového důvodu. Vůně to musela být nevídaná a k tomu je třeba připočítat všude kolem tábora exkrementy lidí, koní a psů. Nepřátelský zvěd musel cítit indiánský tábor na míle. Pamětníci si rovněž stěžovali na zablešené stany, přístřešky a kožešinové přikrývky indiánských táborů.

Koně a sedla dovezli běloši. Bez nich by se mohli indiáni prohánět nanejvýš s holými zadky (protože neznali kalhoty) na hřbetech bizonů, horských ovcí, či koz. Slavní indiánští jezdci mnohdy i tak jezdili na koních bez sedel a tudíž i třmenů. Tím postrádali stabilitu a museli při rychlejší jízdě padat z hřbetů svých poníků jak zralé hrušky. Pokud se dali do výroby sedel z kostí a kůže, byly podle svědectví současníků primitivní a koně od nich měly zkrvavené hřbety. Majitelům to pranic nevadilo, chovali se k zvířatům jako všichni primitivové. Severoameričtí indiáni rovněž neznali chov hospodářských zvířat s výjimkou koní. Ty však měli pouze uvázané na řemenu, nestavěli pro ně stáje a nevytvářeli pro ně zásoby krmiva na zimu, takže mustangové si užívali. V jejich leženích se vyskytovali rovněž psi, k nimž se chovali rovněž hnusně a používali je na tahání smyků, případně k jídlu. Nějaký Hatátitla a Ilči jsou pouze románovou fikcí.

Už sám vzhled nových filmových Apačů je na hony vzdálen realitě. Stačí se podívat na fotografie indiánů z druhé poloviny předminulého století. Výška mezi 130 a maximálně 160 cm. Nijak zvlášť vyvinuté figury, spíš zakrslíci s hrubými obličeji, včetně žen. Vinetou ve filmu je mohutný muslimský Turek z Albánie s figurou kulturisty údajně vyhoněnou bobulemi, které mimochodem při dlouhodobém užívání přispívají k zakrňování mužských genitálií. Tento umělý kašpar s vyholeným hrudníkem a nohama je označován médii za krasavce a stavěn ve filmu do protikladu se záměrně všemožně deformovanými a nesympatickými bělochy. Multirasoví filmaři jasně ukazují, kde je ta správná rasa, na niž by se měly orientovat evropské ženy. Vzorně splnili svůj úkol vytváření dalšího veledíla podporujícího plíživý multirasismus. Chceš-li zničit národ a rodinu, musíš v první řadě ponížit a zesměšňovat muže a otce, zbavit je autority, případně je nahradit jiným vzorem ve filmu, televizi, reklamách, na pracovišti a stále to opakovat. Ženy bez ochrany to vzdají samy bez ohledu na žvásty chlapáckých feministek, které v současné době muslimských sexuálních ataků primitivů trapně mlčí.

Partnerem Vinnetoua je technicky znalý německý trouba. Vzorová multirasová mužena z EU určená k tomu, aby držela zobák, pracovala a platila daně, z nichž bezpracně žijí ty správné multirasové vzory pro evropské ženy. Proto ty svoje nechávají doma. Už cesta filmového hrdiny notně páchla socialistickým étosem. Jeho otec byl údajně zabit při stávce královskými saskými vojáky. Je to možné, nicméně syn dělníka (vedoucí a úředníci nestávkovali) kupodivu úspěšně vystudoval vysokou školu a stal se úředníkem, pravděpodobně státním. Patřil tedy v Německu ke společenské elitě. Kupodivu se zachoval spíše jako jelito a vyrazil vyměřovat železnici do divočiny za oceánem. Při troše konspiračního myšlení člověka napadne, zda se spíš nejednalo o špióna. V konečném efektu lze nového Old Shatterhanda bez nadsázky označit za teroristu, který vědomě porušuje zákon a útočí na strategickou stavbu dopravní komunikace v zemi, která ho přijala jako migranta a umožnila mu pracovat podle jeho představ. Ale porušování zákona není důležité, protože vzorný německý multikulturalista bojuje za zájmy barevných proti bílým a tak to má v multirasové Evropě byt. Krásná alegorie současné EU, kde zákony musí dodržovat jen původní obyvatelé. Mimochodem Karel May nebyl stavební inženýr a chemik, ale pouze neúspěšný student učitelského semináře. Poté opilec, povaleč, zloděj a pašerák, který si odseděl sedm let v kriminále. Do USA se podíval až na sklonku života. Se svými 156 cm výšky měl daleko k románovému Old Shatterhandovi a exotické multirasové příběhy si vymyslel. Proto jsou v nich mnohdy zásadní chyby, zcela odporující realitě.

Vzhledem k tomu, že je ve filmu třeba zdůraznit odpornost bělochů, dopouštějí se filmaři na stavbě železnice dalších fikcí a stupidních komentářů, počínaje otázkou oholenosti mužů v divočině. Od party dělníků, kteří celý den dřou v terénu, lze sotva očekávat, že budou pracovat ve smokingu, hladce oholeni a navoněni. Mimochodem prokázali fantastický výkon v porovnání se současností. Koleje v délce 3 077 km pro železnici z Council Buff v Iowě do Sacramenta v Kalifornii položili v období 1963 až 1869, tedy za šest let. Přitom přemosťovali řeky a proráželi tunely do hor s minimální mechanizací a odráželi útoky indiánů. V Praze se opravuje tramvajová trať od Náměstí bratří Synků na konečnou, zhruba tři kilometry, téměř celý rok. Děje se tak za vlády primátorky Krnáčové reprezentující firmu ANO a její zelený multikulturní přívěsek, a to s využitím všemožných moderních technologií. Nelze se zbavit kontrolní otázky, kolikrát byli američtí dělníci a technici v šedesátých letech devatenáctého století rychlejší, efektivnější a pravděpodobně i levnější. Proč asi?

Značnou část dělníků na trati v zobrazovaném období po občanské válce tvořili Číňané a černoši. Ve filmu se téměř nevyskytují, protože by tak nemohli dostatečně vyniknout zlí běloši jako kontrast indiánských klaďasů. Kdyby indiána zastřelil nějaký černoch, Číňan, nedej bože indián, bylo by po multikulturalistické agitce. Zde bych doplnil, že zhruba každý desátý cowboy amerického západu byl indián. Mnozí indiáni se evidentně zařadili do bělošské společnosti a vydělávali si prací. Díky tomu se asimilovali a v současnosti řada amerických osobností přiznává indiánské předky. Takže žádné vyhlazení, ale početná asimilace těch schopnějších.

Konec konců rovněž indiánské ženy radostně asimilovaly. V mnoha případech je k tomu beze studu nutili i jejich manželé, údajně hrdí válečníci, aby si mohli koupit ohnivou vodu. Dělo se tak především v indiánských osadách u pevností americké armády, kde se obvykle nalézal obchodník, mnohdy vysloužilý voják. Ve srovnání s polonahým indiánem, páchnoucím žluklým tukem se zavšivenými vlasy a schopným udržovat rodinu mnohdy dlouhodobě v polohladovém stavu, byl kdejaký bílý lovec, obchodník či cowboy velký frajer. Měl plno zajímavých věcí počínaje pokrývkami, které se daly na rozdíl od smradlavých kožešin prát, látkami, ozdobami, zbraněmi a navíc byl oblečený, což automaticky znamenalo vyšší společenský status. Náčelníci a šamani také nepobíhali nahatí. Zato šamanky, jako nová filmová Nšoči, kterou filmaři vytvořili s cílem podlézat feministkám, neexistovaly. Kdo by žvýkal kůže, vařil, sbíral poživatelné rostlinstvo, případně je i pěstoval, a v neposlední řadě se staral o děti, koně, stany a pohodlí válečníků. V primitivní indiánské společnosti byla třeba doslova každá ruka pro přežití. Bělochova partnerka nemusela žvýkat kůže, protože si mohla koupit látkové šaty a partner ji obvykle, na rozdíl od rudých gentlemanů, nepoháněl do práce holí.

Tím se pomalu dostáváme k další závažné multikulturalistické lži, která připomíná podvod v bosenské Srebrenici. Je jí údajná genocida severoamerických indiánů bělochy. Hned úvodem můžeme konstatovat, že vyvražďování bělochům moc nešlo. Podle kvalifikovaných amerických odhadů žilo v předkolumbovské Americe na území dnešních USA kolem 2,1 milionu indiánů. V současnosti jich tam žije 2,9 milionu podle oficiální statistiky. Při započtení míšenců je jich přibližně dvojnásobek. Mají všemožné výhody a privilegia, řada z nich nemusí pracovat a stále si stěžují na bělošské zločiny a rasistický a xenofobní útlak. Ale to vidíme i v Evropě u všech, kteří jsou líní pracovat a učit se a spoléhají na život ze sociálních dávek, které platí jiní.

Z hlediska individuálních střetů jednotlivců a skupin napočítali američtí statistici 8 500 mrtvých indiánů a 5 000 bělochů. I zde je ovšem čertovo kopyto. Nikdo nespočítal Číňany a černochy, kteří byli zavražděni indiány a naopak. Rovněž není jasné, kolik indiánů zavraždili sami indiáni, kteří mezi sebou v podstatě stále válčili, mnohdy velmi brutálně. Pokud bychom se přesunuli severněji do Kanady, zjistili bychom, že mnohatisícový národ Irokézů zcela vyhladili Huroni, jiní indiáni. V latinské Americe bylo nalezeno 80 000 lebek rituálních obětí, obvykle zajatců, pouze v jednom městě.

Mezi individuální střety můžeme započítat především přepady farem, samostatně cestujících bělochů a jejich rodin, poštovních jezdců, obchodníků. Pokud se farmáři neubránili, byl muž, pokud boj přežil, obvykle brutálně zavražděn, nejčastěji upálen, žena ho následovala poté, co byla hromadně znásilněna a mladší ženy a děti odvlečeny do zajetí, které se většinou podobalo otroctví. Důsledkem byly trestné výpravy, kdy jednotky sestavené z osadníků, později Texas rangers napadaly indiánské osady, osvobozovaly zajatce či otroky a v některých případech indiány skutečně pobíjely. Je pravda, že některým nepočetným osobám se sklony k primitivismu se u indiánů zalíbilo.

Na mexické straně hranice byla situace ještě horší. Haciendy byly budovány jako pevnosti, aby odolaly nájezdům indiánů a jednotky takzvaných komancheros s nimi vedly vyhlazovací válku. Zde je třeba připomenout, že většina obyvatel Mexika jsou indiáni, nebo indiánští míšenci, takže se zde nedá omílat legenda o zlých běloších. Přitom právě v Mexiku byl boj proti indiánům výrazně brutálnější a genocidnější, než v USA, ale mlčí se o tom v rámci jednostranné protibělošské politické korektnosti.

Když se podíváme zblízka na indiánské války, kdy měla americká armáda údajně vyhladit miliony indiánů, situace se opět liší od legendy. Ta je stejně „pravdivá“ jako tvrzení západních propagandistů, že v sovětských pracovních táborech byly vězněny desítky milionů obyvatel SSSR. Území USA bylo především velmi řídce osídleno. Jednotlivé indiánské vesnice měly nanejvýš kolem několika set obyvatel, protože jinak by je krajina vzhledem k primitivnímu způsobu zajišťování potravin neuživila. Bojovník byl zhruba každý pátý. Obvykle docházelo ke střetům jednotek o desítkách nanejvýš stovkách vojáků s řádově obdobným počtem indiánů. Tomu odpovídaly i ztráty. Celkově se mohlo jednat o několik tisíc přímých obětí bojové činnosti. K nim je třeba připočítat najaté indiánské bojovníky a stopaře, kteří ovšem bojovali na straně bělochů, ale jsou s velkou pravděpodobností započítáváni jako oběti na straně indiánů. Stejně jako Židé z takzvaných sudet, kteří skončili v koncentračních táborech a jsou započítáváni mezi Němce, kteří byli údajně zavražděni zlými Čechy. Zároveň je třeba připomenout, že nebyl doložen žádný oficiální rozkaz, který by americkým vojákům nařizoval indiány vyvražďovat. Pokud se tak v několika případech stalo, jednalo se o porušení zákona.

Na závěr se můžeme zeptat, co získali běloši od severoamerických indiánů? Pravděpodobně nic, nanejvýš materiál pro exotické akční romány. Od latinskoamerických brambory, tabák a syfilis. Brambory a tabák by však pravděpodobně rostly i bez indiánů. Světlou výjimku tvoří naše mladoboleslavská automobilka, kde za dávných předlistopadových časů probíhal vývoj sportovního automobilu, který se měl jmenovat Škoda Vinnetou. Naopak, co získali indiáni od bělochů? Možnost udělat evoluční skok z pravěku do moderní doby za sto let. Samozřejmě pouze ti, kteří chtěli. Máme se tedy za co stydět?

Na závěr si musím představit Radúzu, případně jinou multikulturalistku, jež veřejně pohrdá bělochy, kteří páchají zlo a vyvražďovali indiány, a proto se stane indiánkou doby Vinnetoua. Po celodenním žvýkání kůží a nějakém tom jelitu od partnerovy hole může večer se zpěvem zalézt pod kožešinu hýbající se hmyzem a multirasově se přitulit k zakrslému Vinnetouovi namaštěnému žluklým tukem a vyspávajícímu opici z pulgue. Perspektivní multirasový vzor hodný následování.