„Kdykoli jedu touto naší zemí, obdivuji, jak je nádherná. Nikde ve světě se mi nelíbilo tak jako právě v České republice, ale bohužel její dějiny jsou dosti nešťastné,“ poznamenala Mašínová. Z uplynulých sta let republiky je Mašínová nejvíce hrdá na to, že se díky Masarykovi stalo Československo samostatnou republikou. „Na tom se svým osudem velkou měrou podílela i naše rodina, zvláště náš otec, legionář, který se vrátil z Ruska do republiky a založil s naší maminkou velkou rodinu a vychovávali nás ve vlasteneckém duchu,“ dodala Mašínová.

Martina Veselovského zajímalo, zda z Josefa Mašína staršího učinila vlastencem jeho zkušenost z Československých legií. „Jistě to na něj působilo. On jako mladý člověk odešel do armády a vrátil se z těch legií až jako jeden z posledních. Čekala na něj matka, která již vůbec nedoufala, že první světovou válku přežil. Bylo to pro ni velké štěstí, když se jednoho dne otevřely na statku dveře a tam byl její syn, protože tento rod, který měl vždy spoustu dětí, tak náš otec byl po delším manželství vymodlený syn,“ vysvětlovala Mašínová. Její vzpomínky na otce se prý s přibývajícím věkem zintenzivňují. Zdeně Mašínové bylo osm let, když nacisté jejího otce popravili na Kobyliské střelnici v Praze.

Do odbojové organizace Obrana národa prý Mašín starší vstoupil po domluvě se svou ženou. V roce 1939, kdy se Mašín do odboje zapojil, již Mašínovi měli tři malé děti. Péči o ně převzala v plném rozsahu matka. Podle Zdeny Mašínové otec skládal jakožto voják slib na obranu země a ten hodlal dodržet. „Pamatuji si živě na noční přepady naší rodiny gestapem, kdy byl rozházen celý byt,“ vzpomínala Mašínová na dobu nacistické okupace.

„Musím se zmínit o tom, že mým bratrům, to je asi taky známé, se během války podařilo zjistit, že na poděbradském nádraží, kde jsme žili, jsou každý večer zaplombované vagony, a tak jako děti pobíhaly kolem a slyšely ruštinu. To byli ruští zajatci, které Němci vozili z východu na západ a v těch Poděbradech, většinou v noci, nechávali ty transporty stát. A moji bratři, protože už celkem dobře hovořili rusky, tak se s některými těmi vězni domluvili. Ti lidé je žádali, jestli by jim v noci mohli přinést civilní oblek,“ vysvětlovala Zdena Mašínová, jak za druhé světové války její rodina pomáhala ruským zajatcům.