Když měl Václav Havel ještě jako československý prezident promluvit k oběma komorám Kongresu, dozvěděl se to až v lednu 1990. O nějaké tři týdny později ho skutečně pronesl. Zařadil se tak mezi hrstku politiků, kteří dostali takovou možnost. S tím, co by měl říci, si prý lámal hlavu.

„Václav Havel nepsal lehko. On prožíval jakési tvůrčí utrpení často, když psal. Takže většinou si ten úkol s velmi nešťastným výrazem odnesl domů na víkend a v pondělí ráno nám ho přinesl už opoznámkovaný a přeškrtaný. Ale tento projev si vyžadoval pochvalu, takže pak se uklidnil,“ prozradil Žantovský.

S projevem Havlovi pomáhala celá řada lidí včetně amerického experta na veřejné vystupování. Ten prý v jednu chvíli nad prezidentem zlomil hůl. „Václav Havel ten projev začal číst, dostal se tak na konec prvního odstavce a ten odborník mu řekl, že takhle teda ne, že se musí dívat nalevo, dívat se napravo, dělat odmlky, dělat dramatické pauzy. A to je všechno, co Havlovi vůbec nešlo. Když ten projev prezident četl asi potřetí, tak ten odborník to vzdal a odešel s tím, že tenhle žák je naprosto beznadějný,“ prozradil Žantovský.  

• Celý rozhovor naleznete zde

Havlův projev přerušili členové Kongresu celkem dvacetkrát dlouhým potleskem. Dvakrát tleskali dokonce vestoje.

Havel ve slavném projevu  mimo jiné prohlásil, že Spojené státy nejvíce pomohou Československu, když pomohou na cestě k demokracii Sovětskému svazu. Dal také jasně najevo, že každý politik by měl myslet na něco vyššího než jen na sebe, než na svůj prospěch, na svou rodinu a dokonce i na něco víc, než na svou zemi. Těmito slovy si získal pozornost kongresmanů.