„Vůbec se mi nevzpomíná dobře na kauzu paní Michalákové. Bylo to možná poprvé, rozhodně však nejvýrazněji, kdy jsme čelili velké části veřejnosti, která uvěřila černobílému příběhu o českých dětech, které krade vzorné rodině chladný (fašistický) norský stát. Byla to velká dezinformační akce plná emocí, což je u takových případů nezbytná hlavní surovina. Už to zdaleka nebyl jen příběh jedné rodiny, které úřady zabavily děti; stal se z toho boj o ‚naše děti‘, ačkoli drtivá většina lidí netušila, co se v rodině dělo,“ popsal Wollner.

„Prorusky orientované weby a na ně napojení aktivisté, jako bývalý Klausův právní poradce Pavel Hasenkopf se svou fanatickou družinou, absolutizovali hledisko paní Michalákové a každý, kdo si dovolil (jakkoli citlivě a opatrně) uvést hledisko i druhé strany, setkal se s pekelnými hnojomety. A veřejný diskurz se ve vybičované atmosféře začal obracet tímhle směrem. Zaštiťoval to všechno prezident Zeman, hrozící norské velvyslankyni vypovězením, ale hodně se angažovali i europoslanec Tomáš Zdechovský z KDU-ČSL nebo tehdejší poslankyně za TOP 09 Jitka Chalánková, zvolená později jako nezávislá senátorka (možná i díky této své pochybné aktivitě). Šlo to prostě skrz naskrz. Kdo nenaletěl, může si dnes v duchu pogratulovat. I když té nebohé paní nám musí být nakonec líto. Bylo to všechno velmi smutné a ona se jim jen hodila do příběhu,“ dodal Wollner.

„Když jednou uvěříš dezinformaci, zůstaneš jí věrný přes všechny rozsudky soudů včetně těch mezinárodních, a to ať jsi z vysoké školy života nebo z pražské kavárny. Protože jedno je jisté – mýlit ses nemohl. Závěr včerejší diskuse z kauzy Michaláková. A vo vo tom to je! Děkuju, shledanou, hezkej den,“ dodal poté v dalším příspěvku Wollner.

Norská sociální služba Barnevernet před více než deseti lety odebrala Michalákové syny Denise a Davida a umístila je do pěstounské péče. Měla podezření na zneužívání, zanedbávání a týrání. Později norské úřady zbavily ženu rodičovských práv k oběma synům, otci práva ponechaly.

„Jak vyplývá i z rozsudku štrasburského soudu, paní EM má možnost se znovu obrátit na norské soudy se žádostí o vrácení dětí do péče, respektive o stanovení styku,“ uvedla v tiskové zprávě Kancelář vládního zmocněnce.

V lednovém verdiktu ESLP uvedl, že norské instituce neporušily právo Michalákové na respektování rodinného života a svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Zbavení rodičovské odpovědnosti bylo podle soudu nezbytné, aby se zamezilo dalšímu mediálnímu šíření citlivých informací o dětech ze strany matky. Právníci Michalákové následně uvedli, že rozhodnutí považují za formalistické. Soud podle nich převzal tvrzení Norska a vyjádření žaloby ignoroval.

„Přestože ve svém podání u ESLP neuspěla, stala se symbolem boje proti bezpráví, kterého se Norsko vůči ní a její rodině dopustilo,“ uvedl na twitteru na adresu Michalákové europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL). Případ podle něj pomohl mnoha rodičům získat zpět své děti a otevřít řadu kontroverzních kauz Barnevernetu.

„Rozhodnutí nemůžeme komentovat, protože ani právní zástupci, ani rodina žádné takové rozhodnutí zatím neobdrželi,“ řekla ČTK senátorka a členka Petičního výboru na podporu rodin postižených praktikami Barnevernetu Jitka Chalánková. Výbor však podle ní považuje lednový verdikt za velmi nestandardní a odbytý. Soud se podle něj odchýlil od svého dosavadního rozhodování a nevyjasnil, co mohou rodiče násilně odebíraných dětí zveřejňovat.

Také nynější rozhodnutí přišlo podle Chalánkové velmi promptně. „Budí to podezření, že namítané okolnosti soudci posuzovali jen velmi zběžně,“ uvedla. Český soud ale děti pravomocně svěřil Michálkové, a zástupci rodiny se proto podle senátorky obrátí na členy kabinetu s výzvou, aby nepřestali v tlaku na norskou vládu a pomohli vymoci rodině kontakt s dětmi dříve, než dospějí.

Týrání a zneužívání synů Michalákové se nepotvrdilo. Norský soud ale považoval zjištění za závažná a děti nechal u pěstounů. Hoši vyrůstají odděleně ve dvou rodinách. Matka s následnými odvoláními neuspěla, a obrátila se proto se stížností na soud ve Štrasburku. Ani u ESLP ale úspěšná nebyla.

Někteří rodiče, experti a politici norskou sociální službu Barnevernet dlouhodobě kritizují. Podle nich odebírá děti bez dostatečného odůvodnění. ESLP dostal stížností víc.

Na slova Wollnera nyní reagoval advokát Pavel Hasenkopf. „Jeho útoky vůči mně přejdu bez komentáře, ale protože opět šíří účelově zkreslené informace o kauze, kterou do detailu znám, a protože dnes mě už nic nebrání mluvit o tom zcela otevřeně, pár věcí si k tomu řeknu – v rámci ‚vyváženosti zpravodajství‘,“ poznamenal Hasenkopf na svém blogu na serveru Aktuálně.cz.

„Problémem pro norskou sociálku nebyla primárně Eva, problémem byl její manžel, říkejme mu třeba ‚Pepek‘. Viděl jsem, že někdo dal do debaty na Wollnerově facebookovém profilu nějaký Pepkův výlev, ze kterého si lze udělat obrázek. Já těch výlevů měl v poště desítky. Ale především mám k dispozici norský znalecký posudek, asi tři desítky stran, a znám jeho diagnózy i osobní historii včetně té československé prostě odmalička; tedy tak, jak je zachycena v norském spise,“ zmínil Hasenkopf.

„Jediné, co jsem nepochopil, proč si ho Eva vzala, prostě naletěla. O rodinu se v Norsku starala ona, ona chodila do zaměstnání a vydělávala, v domácnosti byl s dětmi Pepek, protože byl prakticky nezaměstnatelný; sám měl jen příležitostné, pomocné práce na stavbách, on to byl, kdo na sebe přitáhl pozornost a nevoli místních. Pokud se v té rodině konalo nějaké násilí, nešlo o násilí vůči dětem a nešlo o násilí ze strany matky (až na to občasné symbolické plesknutí přes zadek),“ dodal Hasenkopf.

„Jinak by norská sociálka nikdy nemohla měsíc po odebrání dětí udělat v červnu 2011 Evě nabídku, že když se rozvede s Pepkem, obě děti jí vrátí a zajistí jí ubytování v komunálním domově pro matky s dětmi, kde by sociálka měla matku s dětmi pod stálou kontrolou. Eva na to přistoupila a požádala o rozluku (v Norsku nutný formální předstupeň rozvodu v případě, že druhý manžel s rozvodem nesouhlasí); od té doby ji Pepek nenávidí,“ zmínil dále Hasenkopf. 

„Nicméně z té dohody sešlo, protože obec žádné ubytování v domově pro osamělé matky s dětmi zajistit nedokázala. Kromě toho se v létě 2011 objevilo nové obvinění od přechodné pěstounky. Co je zvláštní, to obvinění posloužilo jako záminka, aby se děti nemusely vracet do péče matky, ale přes jejich závažnost – byla to mnohem větší ‚síla‘ než ta původní dvě, kvůli kterým byly děti odebrány – nebyla vůbec oznámena policii (kdyby byla, objevilo by se to ve výpisu výše). Nejenže se nic nevyšetřilo, ale nikdo se o vyšetření vůbec nepokusil,“ poukázal Hasenkopf.

„Děti se k rozdělení nikdy nevyjadřovaly, jak tvrdí Wollner, určitě ne v době, kdy byly rozdělovány; přestože na sebe byly dost fixovány, nikdo se jich neptal. Pokud se jich někdo ptal, tak až někdy v tom roce 2015, když se česká vláda začala bezvýsledně ptát norské právě na to rozdělení, a to už byly děti na rozdělení zvyklé a každé zafixované na své pěstouny,“ zmínil Hasenkopf.

Štrasburský soud však také podle Hasenkopfa bohužel vůbec nepřezkoumával skutková zjištění norských orgánů, prostě je vzal za hotová fakta. „Pokud chce někdo kvalifikovaně argumentovat jeho rozsudkem, musí především uvést, že prvních 49 odstavců je jen rekapitulace kauzy, toho, co obě strany tvrdí, nikoli názor soudu. Kromě toho je tam pár rozporů a nekonzistentností, ale jejich podrobný rozbor si ponechám na nějaké odbornější fórum,“ podotkl Hasenkopf.