Ve strukturách Organizace spojených národů (OSN) se horečně pracuje na mezinárodní úmluvě, která má potenciál definitivně zničit EU. Jmenuje se Globální kompakt o migraci a v příštím roce by ji mělo projednávat Valné shromáždění OSN.

Podle tohoto dokumentu by se státy, které jej podepíší a ratifikují, měly zcela vzdát kontroly vlastních státních hranic. Na migraci má vzniknout právo z kategorie lidských práv. Organizování migrace by z rukou státních orgánů – a v případě ilegální migrace různých mafií – mělo přejít na Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a na nevládní neziskové organizace.

Pro většinu zemí světa to bude další štos potištěného papíru. Právo, které je sice někde zakotvené, ale prakticky jej nelze vymáhat, protože neexistuje orgán, který by stát mohl postihovat za neplnění závazků z úmluvy. Výjimkou mají být státy EU. Evropská komise se chystá Kompakt podepsat jménem EU. Jako akt společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Tím by se Kompakt měl stát závazným pro členské státy EU a jeho neplnění by podle představ Evropské komise mělo být sankcionovatelné Evropským soudním dvorem.

Nesouhlas na úrovni Výboru stálých zástupců už deklarovaly Polsko a Maďarsko. Reálně však hrozí, že Komise jejich názor v Radě obejde a signování Kompaktu prohlásí za akt třeba v rámci celní unie, kde má nad členskými státy svrchovanou pravomoc. Tedy stejnou metodou jako použila při jednání o smlouvách CETA a TTIP.

Mezinárodních úmluv je jako stromů v lese. Mezinárodní právo se vyvíjí tisíce let. Nejstarší známou mezinárodní smlouvou je mírová smlouva mezi egyptským faraonem Ramsesem II. a chetitským králem Chattušilišem III.   Byla uzavřena po krvavé nerozhodné bitvě u Kadešeroku v roce 1270 před naším letopočtem. Je vytesaná v plném znění do stěn několika chrámů – mimo jiné v Karnaku a v Abu Simbelu.  Dodržována byla více než pět století. Prakticky až do zániku Chetitské říše.

Od té doby vznikly mezi státy stovky tisíc mezinárodních smluv. Knihovna Kongresu USA jich eviduje jako platných více než 21 tisíc. V české parlamentní knihovně zabírají v policích celou jednu stěnu. Lze mezi nimi najít dokumenty nejrůznějšího ražení. Od takových, za jejichž nedodržování se stát může dostat až do stavu mezinárodní izolace. Jako je třeba Smlouva o nešíření jaderných zbraní a mírovém využití atomové energie. Na návrh Mezinárodní agentury pro atomovou energii může Rada bezpečnosti OSN za její porušování na stát uvalit embargo zakazující v krajním případě veškeré obchodní styky. Nebo dokonce zavést námořní, leteckou a pozemní blokádu.

Na opačné straně spektra lze nalézt stovky smluv typu Rámcová úmluva o změně klimatu. Státy se v ní sice zavázaly k různým opatřením v rámci boje proti „globálnímu oteplování“. Právní síla tohoto dokumentu je však na stejné úrovni jako „dopis tetě“.  Neexistuje žádný orgán, který by státy mohl za neplnění úmluvy postihovat.

Podobné je to s většinou mezinárodních úmluv. Jen v oblasti pracovního práva jich ČR na půdě Mezinárodní organizace práce (ILO) podepsala 182. Nebo je převzala po bývalém Československu. Většina z nich byla ratifikována. A většinu z nich také Česko dobrovolně dodržuje.

V Listině základních práv a svobod máme zakotven zákaz nucených prací, který upravuje úmluva ILO č. 105. Ve vnitrostátních zákonech máme zakotveny takové věci jako je zákaz dětské práce nebo nárok na dovolenou. Od některých úmluv náš stát dokonce beztrestně odstoupil. Příkladem může být Úmluva  ILO č. 45 o zákazu práce žen v dolech, kterou ČR musela vypovědět proto, aby vyhověla požadavkům EU v oblasti rovnosti pohlaví. A aby těch paradoxů nebylo málo, tak vypovězení této úmluvy v české Sněmovně „zpravodajoval“ jako poslanec bývalý hornický odborový předák Cyril Zapletal (ČSSD).

Stejně beztrestně porušuje ČR dlouhá léta i Úmluvu ILO č. 102 o minimálních standardech sociálního zabezpečení. Podle ní by měl stát zajistit, aby průměrná výše vyplácených starobních důchodů neklesla pod úroveň 50 % průměrné mzdy v národním hospodářství.  Pod tuto úroveň se české starobní důchody dostaly poprvé v roce 2004, kdy byl ministrem práce a sociálních věcí bývalý odborář Zdeněk Škromach (ČSSD). A jsou pod ní dodnes. Mezinárodní organizace práce může tuto skutečnost pouze konstatovat na výroční Konferenci práce a v závěrečné hodnotící zprávě na tuto skutečnost upozornit naši vládu – která o tom ale ví i bez toho. Tím to však „hasne“. Žádné sankce za to ČR nehrozí.

Neexistuje totiž žádnou soud nebo jiný mezinárodní orgán, který by takové sankce mohl státům ukládat. A úmluvy ILO nejsou součástí práva EU, takže ani před Evropským soudním dvorem se jich občan nemůže dovolávat. Evropská unie totiž není smluvní stranou těchto mnoho let platných úmluv. Ačkoliv v případě jiných se do toho „o překot hrne“ v rámci tzv. společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Pod kterou někdy zcela zahrnuje s tématem bezpečnosti a zahraniční politiky zcela nesouvisející věci. Jako je třeba Rámcová úmluva o kontrole tabáku, která byla sjednána na půdě Světové zdravotnické organizace (WHO).

S úmluvami – včetně těch v oblasti lidských práv – si většina států světa v praxi „hlavu příliš neláme“

Zá základní lidskoprávní dokumenty jsou považovány Všeobecná deklarace lidských práv a mezinárodní pakty O občanských a politických právech a O hospodářských, sociálních a kulturních právech. Všeobecná deklarace lidských práv byla vyhlášena Valným shromážděním OSN v roce 1948. Na ni navazující mezinárodní pakty byly sjednány rovněž na půdě OSN a byly vyhlášeny Valným shromážděním OSN v roce 1966. Všechny tehdejší členské státy OSN se v nich zavázaly k ochraně lidských práv, které jsou v paktech zakotveny. A pak s tím nakládaly každý podle svého uvážení. Tak se například Saúdská Arábie zavázala k zákazu diskriminace žen, což v praxi uplatňuje tak, že ženám je v této zemi mimo jiné zakázáno řídit auto. Bývalá ČSSR se formálně přihlásila k právu na svobodné sdružování občanů. V praxi je uplatňovala tak, že sdružovat se občan mohl pouze ve stranách Národní fronty nebo povolených zájmových organizacích jako Svazarm – ne každý byl ovšem přijat. Kdo se sdružoval jinak, často skončil ve vězení. Ani Saúdské Arábii, ani ČSSR se za to nikdy nic nestalo. Maximálně se staly předmětem kritiky Výboru OSN pro lidská práva, kterému později obě země předsedaly a využily toho ke kritice jiných zemí.

Žádné sankce ani pokuty se však nekonaly. Nikdo k jejich uvalení na členské státy za porušování paktů není zmocněn. Mezinárodní embargo totiž na stát podle Charty OSN může uvalit pouze Rada bezpečnosti. Ale pouze v případech, kdy stát svým konáním ohrožuje světový mír – tedy jiné země. Do vnitřních poměrů zemí ani k dodržování lidských práv v nich ani Radě bezpečnosti nic není a nemá pravomoc je posuzovat.  OSN si kromě ní zřídila ještě Mezinárodní soudní dvůr se sídlem v Haagu, který je příslušný řešit spory mezi státy. Při svém rozhodování vychází s mezinárodních smluv, jimiž jsou vázány státy, které jí předložily k posouzení spor. Takto byl posuzován např. spor mezi Československem a Maďarskem o vodní dílo Gabčíkovo–Nagymaros. Ani ten však nemá pravomoc nutit státy k dodržování úmluv v oblasti lidských práv. A natož je za jejich nedodržování sankcionovat. Takže Všeobecná deklarace i oba pakty ve většině zemí světa skončily jako jedna z mnoha právních knih v knihovně. Občan si je sice mohl  přečíst, ale jinak si s nimi vládní představitelé mohli tapetovat nebo něco vytřít.

Dvě skupiny evropských zemí si na sebe upletly bič v podobě nadnárodních soudů 

Země sdružené v rámci Rady Evropy a členské státy EU. Jedině tyto dvě skupiny (původně západoevropských) států si na sebe dobrovolně upletly bič v podobě nadnárodních soudů, které jsou oprávněny postihovat státy za nedodržování lidských práv.

Jako první vznikl v rámci Rady Evropy v roce 1959 Evropský soud pro lidská práva (ESLP) se sídlem ve Štrasburku. K tomu aby mohl členské státy Rady Evropy soudit za porušování lidských práv jejich občanů, však Rada Evropy nevzala za závazné právo dokumenty OSN, ale sepsala si v roce 1950 vlastní Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod.  Ta většinu práv ze Všeobecné deklarace převzala a některá z nich dále rozpracovala. Ale hlavně v Evropské úmluvě tomuto soudu svěřila soudní pravomoc nad státy. Ovšem výhradně v případě této Úmluvy a ničeho jiného. Občané členských států Rady Evropy, do níž v roce 1991 vstoupilo i Československo a ostatní bývalé „socialistické“ země, se tak před tímto soudem mohou soudit se svým státem. Případně s jiným členským státem.Tento soud může závazně zrušit rozsudek členského státu a určit vnitrostátnímu soudu, jak má rozhodnout. Jako svého druhu symbolickou sankci může státu uložit zaplacení nákladů řízení. Nemůže však dávat pokuty.

Druhým případem nadnárodního soudu, u něhož se může se státem soudit občan nebo firma, je Evropský soudní dvůr (ESD) se sídlem v Lucemburku. Jde o soudní orgán dnešní EU, který ale vznikl ještě v rámci jejího předchůdce Evropských společenství (ES).  Původně měl sloužit jako soudní orgán pro spory o dodržování směrnic a nařízení ES/EU mezi Evropskou komisí a členskými státy.  Svojí rozhodovací praxí si však sám uchopil pravomoc soudit pře mezi občanem (firmou) a členským státem ve věcech, které jsou upraveny komunitárním právem. Státy se této praxi z počátku nijak nebránily. A později ji daly právní rámec v rámci Maastrichtké revize Smlouvy o zřízení ES. Lisabonskou smlouvou byla role ESD ještě více posílena. Soud dostal pravomoci i v oblasti lidskoprávní v rámci zvláštní Listiny základních práv EU. Ale hlavně dostal pravomoc, jakou mají ve federálních státech ústavní soudy - rozsuzovat kompetenční spory mezi členskými státy a evropskými orgány (např. Komisí).  Tento soud může dokonce rušit části vnitrostátních zákonů a může státům ukládat pokuty.Jeho moc je prakticky s ničím na světě nesrovnatelná. Ani v ČR tolik obávané rozhodčí soudy ad hoc podle mezistátních smluv o vzájemné ochraně investic nemají takovou moc. Formálně jsou sice ve smlouvách zakotveny k řešení sporů mezi firmami a státem. K tomu, aby arbitrážní tribunál mohl být vůbec ustaven, a podle smlouvy soudit, však stát musí zvláštní doložkou souhlasit s jeho ustavením a souzením příslušného případu. Jako např. v cause DiagHuman, kde příslušnou smluvní doložku podepsal ministr zdravotnictví Jan Stráský (ODS). Kdyby ji nepodepsal, tak by se firma Josefa Štávy musela obrátiti na vnitrostátní český soud. A kdo ví, jak by dopadla. Pokud stát nesouhlasí s řešením sporu arbitráží, tak má firma i při smlouvě o ochraně investic pouze jedinou možnost. Žádat svoji mateřskou zemi, aby proti dotyčnému státu uplatnila odvetná opatření na principu vzájemnosti. Tedy podobně poškodila nějakou firmu z druhé smluvní země.  Do čehož se většině států málokdy chce. Děje se tak výhradně mezi velmocemi a jen v nejvýznamnějších politicky motivovaných kauzách. 

V naší Ústavě máme zakotvenu nadřazenost práva EU

Právě v síle pravomocí ESD se skrývá nebezpečí situace, kdyby Evropská komise jménem EU Kompakt podepsala. Jak bylo vysvětleno výše, tak ze samotného Kompaktu jakožto úmluvy OSN bychom si celkem nic nemuseli dělat. Stejně jako si USA dlouho nic nedělali ani z Všeobecné deklarace ani obou paktů, které zakazovaly rasovou diskriminaci. Žádný americký černoch se na ně u vnitrostátního ani federálního soudu nemohl odvolávat. Ústava USA, stejně jako třeba Švýcarska, totiž zakotvují nadřazenost domácího práva nad mezinárodními závazky. V jejich případě je možné mezinárodní smlouvu ratifikovat pouze v případě, kdy je v souladu s Ústavou. U nás a v členských státe EU to je obráceně. V naší Ústavě máme zakotvenu nadřazenost práva EU a ratifikovaných mezinárodních smluv nad domácími právními předpisy. Dovolávat se jich lze jak u našich soudů, tak i u ESD a ESLP. Pokud vlády členských zemí Evropské komisi nezabrání podepsat Kompakt jménem EU, tak se z něj stane součást komunitárního práva. Pokutami by pak mohl být postihován členských stát, který by neumožnil volný příchod imigrantů do své země, který by neziskovým organizacím neumožnil libovolně dovážet na objednávku firem i statisíce či miliony „gastarbeitrů“ z Afriky nebo z Asie. Nebo, který by jakkoli bránil své hranice proti „migrační tsunami“.

Polsko a Maďarsko již na úrovni Výboru stálých zástupců oznámily, že nehodlají souhlasit s tím, aby Komise podepsala Kompakt jménem EU v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Vzhledem k tomu, že i podle Lisabonské smlouvy je v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky třeba jednomyslného souhlasu (platí právo veta kteréhokoli státu), tak by se mohlo zdát, že nic nehrozí. Zdaleka však není vyhráno. Jako již mnohokrát v minulosti se totiž může stát, že Komise si svévolně přeřadí toto téma „jakoby“ do jiné gesce. Může ji prohlásit za společnou celní politiku a nechat souhlas odhlasovat v radě ministrů pro zahraniční obchod, kde se hlasuje pouze kvalifikovanou většinou (neplatí zde právo veta). Nedávno se to stalo v případě směrnice o zbraních. Podle všech právních zásad jde o záležitost z oblasti vnitra a spravedlnosti, kde v Radě platí zásada jednomyslnosti. Komise však věděla, že tam by jí směrnice nikdy neprošla, a proto ji rovnou předložila ke schválení do Rady pro vnitřní trh, kde se hlasuje kvalifikovanou většinou. Problémem je, že  Evropský parlament (EP) reálně ovládají proimigrační skupiny poslanců. Na něj tedy nelze spoléhat, že by ratifikaci Kompaktu zamítl. I když by tím půl miliardy občanů EU vydal všanc tomu, že budou ve svých zemích „přečísleni“ miliardou příchozích a Afriky a Asie. Že se tedy ve svých domovech stanou etnickými menšinami. A že časem komunitární právo bude nahrazeno islámským právem šaría.

Plénu Evropského parlamentu bude předložen návrh revize Dublinských dohod

O tom, že jak je toto nebezpečí je reálné se budeme moci přesvědčit už v listopadu. Na plénum Evropského parlamentu půjde návrh revize Dublinských dohod, který by podle návrhu Komise měl zakotvit trvalé přerozdělování imigrantů. I do zemí, které je nechtějí. A to dokonce pod finančními sankcemi strhávanými z evropských dotací. Komise ostatně plánuje, že v případě schválení této směrnice a následně i Kompaktu, by na imigranty měla jít větší část peněz, které jsou dnes v rámci strukturálních fondů využívány východoevropskými zeměmi na budování infrastruktury. Když vezmeme v úvahu, že se sníží množství peněz pro východní země, a nynější „odmítači“ imigrantů ze zemí V4 by za nepřijímání imigrantů mohli být pokutováni, tak se rychle může stát, že z dosavadních čistých příjemců evropských peněz se Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko mohou stát čistými plátci. V této pozici je dnes již Rakousko, v němž je nejvíce imigrantů v přepočtu na obyvatele. Tento stav – kombinace obou faktorů – vyvolal  dramatickou změnu směřování zeměv nedávných volbách. Nová vláda lidovců a svobodných na čele s kancléřem Sebastianem Kurzem (ÖVP) již nehodlá být k imigrantům vstřícná tak, jako předchozí velká koalice lidovců a sociálních demokratů. Na „východě“ tak vzniká docela velký blok, který když bude přehlasován nebo procedurálně podveden, tak může nakročit k další vlně odchodů z EU. Může si prostě říci, že členství v EU již přináší více nevýhod než výhod. EXIT pěti zemí, stejně jako samotný BREXIT, sice nemusí znamenat konec EU.  Může to však být začátek jejího konce. Příklady táhnou.

Že si toto riziko uvědomují i „elity“ na proimigračním „Západě“, o tom svědčí i výrok lucemburského ministra zahraničí Jeana Asselborna, jenž byl mnoho let místopředsedou vlády, kterou řídil dnešní předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. V minulém týdnu prohlásil, že ten, kdo odmítá imigranty, rozbíjí EU. To dosvědčuje zvrácené myšlení západoevropských „elit“. Od nás by měla zaznít odpověď, že naopak urputná snaha imigranty nám sem „nacpat“ může být tím faktorem, který EU zničí.