„Mladí pokrokáři mají pravdu, je třeba, abychom my staří bílí muži vymřeli a teprve … a v mysli mi naskočila píseň z padesátých let, která měla refrén: … pak přijdou ty krásné chvíle, chvíle, o nichž psal Marx ve svém díle, díle… Marxovi postavili v Trevíru pomník, Leninovi v Gelsenkirchenu už taky. Zkrátka, ty reminiscence se našinci tuze točí v hlavě,“ napsal Neff na úvod glosy uveřejněné na serveru Neviditelný pes.

A to nebyl jediný moment, který Neffa vrátil do komunistické minulosti. Další takový návrat zažil ve chvíli, kdy se na Švandově divadle objevil nápis „Black Lives Matter“ neboli „Na životech černochů záleží“. Neff si totiž vzpomněl na agitační nápisy, které do výloh nechávali umísťovat komunisté před rokem 1989.

Ona „nápisománie“, jak to nazval Neff, se prý rozmáhá i jinde. Kupříkladu na vysokých školách, kde na fasádách visí obrazy Milady Horákové s připomínkou, že ji zavraždili komunisté. Neff zdůrazňuje, že komunisté ji opravdu zavraždili, ale povinné vyvěšování plakátů už tu bylo před rokem 1989 a nebylo o co stát.

Neffovi se zdá, že se tato neblahá doba přece jen vrací, protože když filozofická fakulta v Praze odmítla vyvěsit patřičné sdělení o Horákové, snesla se na instituci nemalá porce kritiky.

„Horákovou tedy máme na fasádách, kdypak bude Black Lives Matter v řeznictví a kdy se dostane Horáková do ausláku zelinářství? Když tam mohl bývat Lenin, proč ne Horáková, politik jako politik! I to my staří bílí mužové (a bílé ženy) pamatujeme a není tomu tak dávno!“ pokračoval Neff.

Snažil se prý především ukázat, že to není o praporech a plakátech, jaké se vyvěsí do oken, podstatnější je, jak lidé pravdu žijí a zda odmítají rasismus či komunisty.