Režisér Igor Chaun dal najevo, že ať už bude politický režim jakýkoliv, on je odhodlán zachovat si vnitřní svobodu. I v situaci, kdy už má podle jeho názoru západní civilizace vrchol za sebou.

„Člověk Východu se cítí součástí společnosti, a nevidí nic špatného na tom, kdybychom ho označili jako mravence v mraveništi. Čínská Říše nebes má mnohatisíciletou kontinuální historii, navíc neexpanzivní, která měla císaře, vládce nebes. A oni přirozeně mají tendenci, jako malí mravenci, pracovat ku prospěchu celku, to znamená, že jsou tam jiné touhy po osvobození, i když teď si čmuchají k západnímu luxusu. Oproti tomu západní společnost má, bohužel – nerad to říkám – evidentně vrchol za sebou. Můžeme ji nyní přirovnat k říši římské před vpádem barbarů – dokonce už tento vpád trochu probíhá. My na Západě jsme evidentně ztratili spojnici, ztratili jsme svorku, což byla víra v Boha. My jsme západní společnost, a nejúspěšnější byly protestantské země, byly nejpracovitější. To vše nyní odpadá, a místo toho došlo k rozklížení, a proto se objevují bizarní progresivistické tendence: multipohlaví a sebemrskačství za kolonie a za otrokářství. Prostě, nerad to říkám, ale západní společnost, pokud se nestane zázrak, a nedojde k nějakému novému obrovskému vzmachu – ale podstatu takového impulzu nikde nenalézám – je na sestupu, a nám se to jeví jako tragické, protože jsme momentálně současní obyvatelé Západu. Ale to se v historii stalo mockrát, a je to svým způsobem přirozené, že velké civilizace jdou nahoru, a v určité fázi se vyprázdní, ztratí svůj ideál, a postupně začínají scházet,“ upozornil Chaun.

Cítí se být ve věku, kdy už se obrací k Bohu a ke svým strážným andělům a počítá s tím, že po smrti stane před pomyslnou nebeskou branou a bude posuzováno, jak žil. A podle toho, jak obstál, bude žít některý ze svých příštích životů. Chaun je o tom přesvědčen. Je přesvědčen také tom, že v každém člověku plápolá plamínek božské jsoucnosti. A proto, když sám něco dělá, cítí prý radost z toho, že se podílí na božím díle.

Je také přesvědčen, že je třeba žít v pravdě a pravda se má podle jeho názoru hledat v diskusi. Proto považuje za správné nechat zaznívat různé názory a kategoricky se staví proti tomu, aby byli někteří lidé pro své názory umlčováni.

Přišel proto s výzvou. „Pojďte si ty lidi poslechnout. Dejte protiargumenty, ne zákaz. Dejte protinázor, ne výsměch.“ A hned pokračoval:

„A to je to nebezpečné na naší společnosti. A já bych to dokonce ještě rozdělil: Já bych i pochopil, že ti, co jsou u moci, mají tyto tendence – to bylo vždycky. Ale nebezpečí je, když na to lidé začnou slyšet, a když se podle toho začnou chovat. A lidé byli opakovaně vystrašeni. Začalo to jedenáctým zářím, pak přišla migrace, potom přišly další události. Stupňuje se to: Covid, Ukrajina, Izrael, jako kdyby nám nějaký velký temný dramaturg za oponou házel jednu událost za druhou – cukrátka – abychom si cucali bonbony hrůzy, bonbony děsu. A to způsobuje, že většinová společnost má tendenci semknout se jako stádo napadených oveček, a začít poštěkávat proti odlišným lidem,“ varoval,

„Domnívám se, že lidé, kteří myslí jinak, jsou pro společnost nesmírně cenní, a že zdravá společnost by měla podporovat lidi, kteří něco zpochybní, kteří něco chtějí otevřít, kteří upozorní na jiný, alternativní pohled na věc. A naopak znakem autoritářské společnosti, totalitní společnosti, cenzorské společnosti je, když tyto lidi pronásleduje. A toho jsme svědky. Zatím ještě ne úplně, protože se pořád můžeme takhle bavit, ale ve společnosti to je. A proměna nenastane shůry. To se musí stát zevnitř, aby lidem došlo, že jim někdo blbne hlavu. Že nám někdo blbne hlavu,“ pokračoval nekompromisně.