Tereza Bart, prodavačka jablonecké prodejny knihkupectví Kanzelsberger, v listopadu 2019 na sociální síti Twitter napsala, že „normální barva je bílá“ a že zaučovat v práci „cikánku“ pro ni nebylo nic příjemného. A dostala padáka. Na její rasistické výroky upozornil Daniel Hůle z Člověka v tísni.

Expert na pracovní právo Tomáš Procházka v rozhovoru pro DVTV prohlásil, že záleží na tom, na jaké pozici v dané firmě pracujete, když zrovna svůj post píšete, jestli jste manažer v nadnárodní korporaci, nebo jen dělník na stavbě, a jak moc propojujete osobní život a práci.

„Já bych to vyhodnocoval podle toho, jak moc ten účet měla propojený se zaměstnavatelem, jestli každý, kdo se na ni podíval, věděl, že ona pracovala v Kanzelsbergeru. Pokud by to tak bylo, tak bych to viděl jako něco, co by mohlo vést ke skončení pracovního poměru. Na druhou stranu, pokud to bylo čistě soukromé a měla tam třeba nějakých deset kamarádů, kterým to napsala, tak si myslím, že to tak závažné asi nebylo,“ konstatoval Procházka.

Možná by stačilo, kdyby firma vydala prohlášení, v němž by se od slov své zaměstnankyně distancovala a svou pracovnici mohla ponechat tam, kde byla. Ale možná by to nestačilo.

„Protože zdálo se mi, že tady se rozjel takový trochu mediální lynč. A kdyby firma řekla, víte, nám se to nelíbí, ale paní u nás pracuje a bude u nás pracovat dál, tak jestli tohleto je dost dobré pro to, aby za dva dny nebyly demonstrace na Václaváku před jejich prodejnou. Takže já chápu, že oni potřebovali udělat nějaké silné gesto. Já to chápu a myslím si, že by to řada firem udělala podobně,“ upozornil Procházka.  

Hranice, co je z hlediska zaměstnavatele ještě přijatelné a co už ne, může být velmi mlhavá a záleží na zaměstnavateli, jak se k tomu postaví. Některé firmy mohou mít firemní kodex, v němž může být řečeno, že zaměstnanec nebude psát to a to nebo se nebude opíjet tak, aby pak uprostřed noci zvracel na náměstí.

A když už dojde k nějakému viditelnému přehmatu, firmy se snaží věci řešit v tichosti a ukončením pracovního poměru dohodou, aby neriskovaly soudní spor a zájem novinářů. Takto dohodou odešel např. jeden zaměstnanec nejmenované banky, který jednoho dne v práci vyfotil pozadí své kolegyně a na sociálních sítích k tomu připsal, že se takhle nemůže soustředit na práci. Z banky odešel na základě vzájemné dohody.

Procházka se prodavačky do jisté míry zastal, když konstatoval, že takovéto pochybení na sociálních sítích nemá vést k tomu, že člověk bude nezaměstnatelný.