„Sejdeme se pod Václavem...“,  „... pod koněm“, anebo „... pod ocasem“. Některou z těchto hlášek, byť v různých variacích, pronesl v životě asi každý obyvatel Prahy. Pomník svatého Václava znají totiž úplně všichni. Jde o neodmyslitelný symbol hlavního města, pod nímž se odehrály klíčové události naší novodobé historie. Na realistické soše knížete bojovníka pracoval Josef Václav Myslbek téměř pětatřicet let. Sám sochař se narodil v revolučním roce 1848.

Sochař a jeho lidé

Narodil se nedlouho po svatodušních bouřích v Praze na Novém Městě v rodině malíře pokojů. Rodiče sice chtěli, aby se stal ševcem, ale našel si práci v dílně sochaře Václava Levého, a rozhodl tím o vlastním osudu. Po studiích si ve „stověžaté“ zřídil vlastní dílnu a posléze začal působit jako profesor sochařství nejdříve na Uměleckoprůmyslové škole a později na Akademii výtvarných umění. Mezi jeho žáky patřili například Josef Mařatka, Herbert Masaryk, Jan Štursa či Otakar Španiel.

„Pro zajímavost: u Myslbeka studoval i Otakar Švec, autor Stalinova pomníku v Praze na Letné. A ten měl velmi pohnutý osud. Do návrhů a stavby pomníku zasahovala politika, ministr školství a kultury Zdeněk Nejedlý například chtěl, aby socha intelektuála po boku Stalina byl Julius Fučík. To se mu podle některých zdrojů podařilo rozmluvit, podle jiných však postava našeho intelektuála určité Fučíkovy rysy nesla. Po levé ruce sovětského vůdce stály tehdy znakové postavy ze SSSR, po pravé z Československa. Slabinou však bylo, že sovětská kolchoznice se snopy sahala vojákovi se samopalem přímo do rozkroku, což se samozřejmě stalo terčem mnoha vtipů,“ říká historický publicista Čech s tím, že sochař Švec spáchal sebevraždu několik dní před odhalením Stalinova pomníku, který nakonec stál nad Prahou jen sedm let.

V roce 1873 se Myslbek oženil s Karolinou, rozenou Brožovou, s níž měl osm dětí, které ale většinou zemřely v nízkém věku. Kvůli těmto ranám osudu spáchala Karolina sebevraždu. Myslbek mezitím navštívil pařížský Louvre, kde se seznámil s moderním francouzským uměním, a stal se příslušníkem takzvané generace Národního divadla, k níž patřili třeba i Vojtěch Hynais a Václav Brožík. Navštěvoval také umělecký kroužek v kavárně Union na Národní třídě, kde debatoval s Mikolášem Alšem či Aloisem Jiráskem. „Byl to člověk plně oddaný své profesi, ale s přáteli se rád bavil o kumštu i o politice. Svět českého umění byl tenkrát mnohem kompaktnější než ten dnešní,“ doplňuje Čech.

• Více ze seriálu České osmičky

Václav a ostatní svatí

Vůbec nejznámějším dílem Josefa Václava Myslbeka je pomník svatého Václava. Jezdecká socha na Václavském náměstí. Na jejím návrhu pracoval od roku 1887 a získal nakonec zakázku na její vytvoření. Myšlenka obklopit svatého Václava českými zemskými světci přišla však až v roce 1895. A tak nakonec okolo knížete v sedle stojí jeho babička svatá Ludmila, svatý Prokop a svatý Vojtěch, ale i tehdy teprve blahoslavená Anežka Česká, která nahradila původní sochu svatého Ivana. Na pomníku pracoval Myslbek téměř pětatřicet let.

„Pomník je mistrovské dílo, protože budova Národního muzea za ním dodává vlastně soše na mohutnosti. A není také divu, že se prosadila Myslbekova socha bojovníka. Jde přece i o symbol české udatnosti. Ostatně autor na té soše pracoval velice svědomitě. Ze svatováclavského pokladu mu byly zapůjčeny pravé části zbroje knížete Václava, tedy drátěná košile, okruží a normanská přilba s nánosníkem. A je nutno říct, že Václav byl prý skutečně dobrý bojovník a s mečem to uměl. Jen náhlý útok zabijáků po bitce s bratrem Boleslavem ho v roce 935 připravil o život,“ vypráví Zdeněk Čech.

Přestože je Myslbek také autorem pomníků Jana Žižky v Táboře a Čáslavi a mnoha dalších děl, pomník svatého Václava všechny ostatní svou monumentálností a symbolikou převyšuje. Právě u něj se schází milenci, přátelé, spiklenci či politici. Právě u něj dne 28. října 1918 vyhlásili Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup nezávislost Československa. Právě u něj se 20. listopadu 1989 konala první z masových demonstrací, vedoucích k pádu komunistického režimu v zemi.