Plánované ukončení výuky ruštiny jako druhého cizího jazyka vyvolává na sociálních sítích nemalý odpor.
Vlastimil Veselý ze Společnosti pro obranu svobody projevu upozornil, že ruština jako jazyk jedné z významných světových velmocí, zejména v rámci skupiny BRICS, je stále důležitá. Hovoří o praktikách minulého režimu. „Kulturní barbaři a ideologičtí zaslepenci zužující uplatnění našich dětí a vnoučat podobně, jako je zužovali bolševici. Místo toho, aby rozšířili nabídku o čínštinu, zbaví nejmladší generaci možnosti volby učit se jazyk jedné z rostoucích velmocí BRICS, jehož znalost v našem regionu může být konkurenční výhodou,“ napsal na platformě X.
Veselý zdůrazňuje, že se sám musel učit povinně ruštinu i angličtinu, a dnes je rád, že nemusí spoléhat na manipulátory, kteří zkreslují informace, především z Ruska. „Učil jsem se rusky ve školách deset let – povinně, ne svobodnou volbou. Proto jsme ruštinu nenáviděli. Zpětně jsem však rád, že ji ovládám do té míry, že nemusím spoléhat na manipulátory, kteří mi zprávy z Ruska a Ukrajiny přežvýkají po svém. Od čtvrté až páté třídy jsem taky chodil do jazykovky na angličtinu. Za normalizace. Nikdo ji nezakazoval,“ doplnil.
Táže se také, které další evropské země zakážou ruštinu jako Česká republika? A označuje Fialův kabinet za „vládu národní zkázy“. „Za chvíli budeme jako kůl v plotě,“ povzdechl si.
Shoduje se s ním i ekonom Pavel Šik, byť ani on výuku ruského jazyka neměl v lásce, uvědomuje si její důležitost. V kontextu s počínáním ministr školství hovoří o propagandě. „Proč u nás na rozdíl od západních sousedů kontroverzní ministr z dost zprofanované strany, který pobírá milionové náhrady ze Senátu, kam ani nechodí, pronajímá si předraženou kancelář na účet Senátu a kterému ministerstvo proplácí přes 57 tisíc korun měsíčně za třípokojový byt v Praze, zase něco ‚nařizuje‘? Proč z toho mám tak divný pocit? Možná proto, že tzv. veřejná diskuse je nahrazena spíše propagandou. A víte, jak se dělá podprahová propaganda v médiích?“ doplnil Šik.
A zmínil konkrétní mediální články. „Na iDNES.cz jsem se dnes v článku k tématu dozvěděl z jednoho mezititulku, že, cituji, ‚ředitelé konce ruštiny nelitují‘. A za ředitele tam mluví jistý ředitel brněnské Základní školy Svážná, nějaký pan Petr Punčochář, který potvrzuje ‚pokles poptávky po ruském jazyce‘. Trochu divný ovšem je, že iDnes zapomněl k panu Punčocháři přidat informaci, že je členem ODS a kandiduje na starostu.
Tak se podívám na druhého ředitele, kterého iDNES.cz cituje. Pro změnu je to ředitel Masarykovy základní školy v Návsí v Moravskoslezském kraji, nějaký pan Petr Majetný. Ten konec ruštiny také nijak dramaticky nevnímá. Ten je zase pro změnu asi jediným ředitelem základní školy v České republice.
Proč? Protože ten samý pan Majetný jako ředitel základky komentoval pro Seznam Zprávy v únoru minulého roku Bekovy plány v článku ‚Část dětí se stále učí povinně rusky. Stát zvažuje, jestli to má pokračovat‘. Asi tušíte jak,“ uvedl ekonom.
„Ruština byla zavedena s propagandou a bude asi eliminovaná taky s propagandou, kruh se uzavírá. A takhle si tady, děti, žijeme,“ shrnul závěrem.
Bekovo rozhodnutí se nesetkalo s pochopením podnikatele a investora Zbyňka Passera. „Byla ruština zakázaná za protektorátu? Angličtina nebo hejbrejština v padesátých letech? Nebo už jsme zase mistři světa prázdných, debilních gest? Mně je u zadku, že jde o ruštinu, ale nevycházím z úžasu z míry ideologizace vzdělávacího systému, kde už zase poroučíme větru, dešti a jsme papežštější než papež,“ vyjádřil svůj názor.
Ministr školství Mikuláš Bek během dnešní diskusní konference vysvětlil rozhodnutí svého resortu vyřadit ruštinu ze seznamu druhých cizích jazyků. Odmítl, že by za krokem stály politické zájmy, a uvedl: „Jsme si vědomi potřeby cizího jazyka, ale chceme zajistit kontinuitu.“
Nově by tak školy měly povinně nabízet jako druhý cizí jazyk němčinu, francouzštinu nebo španělštinu. Podle ministra byly tyto jazyky vybrány z důvodu jejich zásadního významu na evropské i globální úrovni.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Natálie Brožovská