„Sú Česi a Česi,“ řekl lakonicky důchodce, jenž se vyhříval v odpoledních paprscích podzimního sluníčka na lavičce na náměstí Slovenské republiky v Bytči. Zeptali jsme se ho, jaké jsou nálady u bratrů Slováků po jejich parlamentních a prezidentských volbách. Část Čechů se totiž stále obává, že se Slovensko stane v lepším případě východní totalitou, v horším dobrovolným ruským satelitem. A část Slováků jim na to odpovídá: „Fico i Pellegrini byli zvoleni v řádných demokratických volbách, tak ‚choďte do riti‘!“

Na skok v Bytči

Přejdeme do češtiny, aby tomu někteří mládežníci rozuměli. „Víte, já moc tyhle třenice nechápu. Vždyť u vás byl premiérem a málem i prezidentem Slovák Babiš. A on i současný český prezident mají svou komunistickou výslužku. Je nicméně smutné, že blbí politici dokážou takhle rozdělovat vlastní obyvatele, přitom by měli dělat opak,“ sdělil senior s tím, že volil Slovenskou národní stranu s Andrejem Dankem v čele, která je dnes ve vládní koalici. „Fico sice něco jiného říká na Slovensku a pak mezi potentáty Evropské unie, ale pořád o dost lepší než progresivci. A mladý Pellegrini? Udělal pár bot, něco se mu povedlo, ale je to mladík, takže ještě uvidíme.“

Bytča je dnes městečko s přibližně 12 000 obyvateli. Ve slovenské historii má dost zajímavé, byť mnoha lidem neznámé místo. Podle některých historiků zde sloužila císaři a starala se také o uvězněného zbojníka Tomáše Uhorčíka slovenská legenda Juraj Jánošík. V roce 1611 tam byla za své krvavé činy odsouzená Alžběta Báthoryová, přezdívaná jako Čachtická paní. Obě postavy známe z více či méně zdařilých filmů.

Do Bytče jsem dorazil přes železniční křižovatku Púchov. Jestli si myslíte, že jsem se dostal hned do města, tak to se velmi mýlíte. Je to zhruba stejně kilometrů, jako musíte jít z centra Lázní Kynžvart ke stejnojmennému nádraží. Zhruba pět. Obě místa klamou názvem. Ale když si člověk zazpívá třeba „Nedaleko od Trenčína, bývá malá Kateřina... Černé oči má, to musí být má milá,
takú frajárečku já chcem, co má jméno Kateřina…“, tak se mu jde celkem lehce. Trenčín je sice od Bytče dále než Žilina, ale zvedne vám to náladu. Hlavním středobodem města pro mě byla vysoká věž farního kostela Všech svatých.

Tisův rodný dům

Nedaleko kostela se v ulici 1. máje nachází malé, světle modrou barvou natřené stavení. Jeho sedlová střecha má na jednom konci vyvýšení, které skoro připomíná malou věžičku. Rodný dům Jozefa Tisa, což byl jediný prezident první Slovenské republiky, která na východ od nás existovala v letech 1939 až 1945, kdy po Evropě šlapaly nacistické vojenské boty a nakonec došlapaly. „Proč to tady fotíte,“ ptají se dvě seniorky. Sdělím jim pointu a hned se zeptám, jestli mají rády Čechy? „Tož panáčku, já jsem měla za manžela Moraváka a byl to dobrý muž,“ říká první. „Já mám v Česku část rodiny,“ říká druhá. Není co dodat.

Na Tisově rodném domě je několik upozornění. Na kovových vratech se píše, že rekonstrukce stále probíhají, takže je muzeum až do odvolání stále zavřené. Na omítce je pamětní deska a pod ní věnec vyjadřující díky od Slovenského hnutí obrody, což je euroskeptická a se sympatiemi k fašistickému Slovenskému státu se neskrývající politická strana. Na okapové rouře je nálepka od zmíněné strany s portrétem Tisa a nápisem „Nejlepší slovenský prezident“. V některých slovenských novinách se o domu dočtete aktuální titulky ve smyslu „fašisté neovládnou Tisův dům“. Jeho příznivci sdružení ve Slovenském dějepisném spolku se totiž snažili získat do vlastnictví celý dům, ale zastupitelé města to neschválili, takže mají pořád jen půlku.

Jozef Tiso je nanejvýš kontroverzní postavou a jedním z ohnisek svárů mezi Čechy a Slováky. Římskokatolický kněz, člen Hlinkovy slovenské lidové strany, a jak už bylo výše zmíněno, prezident Slovenského státu. Po druhé světové válce byl československým Národním soudem odsouzen k smrti za vlastizradu, spolupráci s nacistickým Německem, nastolení fašistického režimu na Slovensku, maření příprav Slovenského národního povstání, pozvání německých vojsk a zločiny spáchané po potlačení povstání. Také za deportace českých občanů a perzekuce odpůrců režimu, jakož i za pronásledování a deportace slovenských Židů do koncentračních táborů.

Nicméně tady je pohled jednoho slovenského podnikatele: „Moje babička byla Maďarka, neuměla moc slovensky, ale velmi si vážila prezidenta Tisa. Byla to obyčejná ženská. Bohužel je fakt, že na úkor neštěstí jiných se tehdy na Slovensku žilo dobře. Je taky třeba dodat, že roku 1935 pomohl Benešovi k prezidentskému postu proti vůli sudetských Němců, ale ten pak ve funkci nedodržel slib o decentralizaci země. Ostatně poprvé jsem o tom slyšel v Praze roku 1991 v rozhlase, kde se snažil nejspíš Petr Pithart zachránit federaci. Věci nejsou tak černobílé, jak se zdají být.“

Soukromá oslava

Do Bytče jel reportér ParlamentníchListů.cz na soukromou oslavu kulatin. Vůbec ne kvůli Tisovi. „Všichni nadáváte na Fica, vysmíváte se Martině Šimkovičové (slovenská ministryně kultury, pozn. red.) a tak dále. Musím ji hájit. Za předchozích vlád jsme my umělci, co nejsme napojení na náš parlament, nedostali z grantů ani prd. Pořád nejsme napojení, ale nedávno nám Šimkovičová schválila grant na uspořádání sympozia výtvarníků. Já si zatím nemohu stěžovat,“ sdělil mi při vínku malíř ze severního Slovenska.

„Fico je pěkný lhář. V Česku si myslíte, jaký je to národovec, ne-li nacionalista. Nicméně on něco jiného říká Slovákům a úplně jinak pak mluví mezi ‚celebritami‘ Evropské unie, jako jsou Leyenová a další. Takže takové hlouposti jako zelená dohoda budou možná pokračovat dál a český i slovenský průmysl na tom zahyne. Opravdu už moc nevidím světlo na konci tunelu,“ řekl Peter pohybující se jako ryba ve vodě v komunitě slovenských podnikatelů.

Před tím ale, protože ParlamentnímListům.cz fandí a občas čte statě autora tohoto článku například o majetkových nárocích rodu Lichtenštejnů v České republice a jejich „hnědé minulosti“, poslal SMS: „Pustil jsi se do hájení pravdy, ale mocné tím nepotěšíš. Janko, až budeš potřebovat pomoci s ubytováním, tak ti rád pomůžu. Když budeš potřebovat nový domov, tak jsem tady. U nás se v nějaké dělnické profesi uplatníš. Srandičky, srandičky, ale leccos podobného dospělo v historii i do horších konců.“