Ukrajinská psycholožka Světlana Tavancevová žila v Charkově. Ale když na její město začaly dopadat ruské granáty a rakety, rozhodla se odejít dál na západ. Nejprve do Lvova, pak do Polska a pak dál do České republiky.

„Zažili jsme deset dní bombardování. Žili jsme v neustálém napětí, protože sirény nefungují, tak jsme museli pořád sledovat, jestli nemáme jít do krytu,“ prozradila paní Světlana.

Dlouho prý nechtěla podléhat panice, ale jednou slyšela velké rány. To prý Rusové rozstříleli celou vesnici plnou starých lidí a rodin s dětmi.

„Pak jsem jednou ukládala dceru do postele, přikrývala ji a najednou prásk. Bum, rozstříleli celou pokojnou vesnici, přitom tam nebylo nic, žádné vojenské objekty. Jen staré babičky a chudé rodiny. Co musí prožívat taková stará paní, která je v domě sama? To je prostě teror!“ kroutila hlavou nad ruským válečným barbarstvím.  

Všichni, kteří utíkají, utíkají nalehko. Snažila se sobě i dětem zachránit život. Na útěku se prý lidé často dostanou do rvačky. O jídlo, o všechno. Ve městech chybí jídlo, léky, hygienické potřeby. Charkov teď podle ní zažívá humanitární katastrofu. Lidé sbírají drobky i na ulicích. „Jak nám to vyprávěly naše babičky o druhé světové válce,“ podotkla.

V Česku by dál ráda poskytovala pomoc ukrajinským uprchlíkům. Soudí, že tu budou možná potřebovat i Češi.

A nakonec přidala pár slov na adresu Západu.

„Všimli jste si, že se náš prezident stal názorovým vůdcem Evropy? Evropskou unii už neřešíme. U nás na Ukrajině teď koluje vtip, že poté, co Charkov tři dny odolával ruskému útoku, požádalo NATO o připojení k Ukrajině,“ zasmála se s nádechem hořkosti.