Tehdejší události jsou podle Jirouše stále velmi citlivé. V Číně se ale o nich nesmí hovořit.

„Obraz je takový, že studenti protestovali na náměstí v Pekingu. Bylo to ale celonárodní hnutí. Protesty probíhaly v dalších alespoň 300 městech. Samozřejmě v Tibetu nebyly, protože tam už bylo vyhlášeno stanné právo. I před rokem 1989 tam byly problémy. Strana si držela přísnou kontrolu. Tamější premiér byl jeden z nejzkorumpovanějších a nejbohatších osob v zemi. Tak trochu to vyvolává asociaci s naší současností. Ačkoliv to začalo pár tisíci studenty v Pekingu, pak se na to nabalovali dělníci, jejich profesoři a intelektuálové a pak se přidávaly i bezpečnostní složky. Lidé viděli tu zkorumpovatelnost a jak ti „stařešinové“ si užívají svých prebend, získávají z obrovské práce dělníků, a i když je takzvaně země lidová, tak lid z toho nic nemá,“ popsal tehdejší situaci mladý sinolog.

Banda negramotů ve vojenském

„Vláda jim dala jen jeden prostor na dialog a ten skončil nesmyslnou hádkou. To byl záměr, protože ve straně probíhaly boje mezi konzervativci a liberály. Tamní liberálové ovšem nejsou profeministicky založení nebo že by hájili práva homosexuálů,“ konstatoval host.

Proč nakonec vjely tanky do Pekingu? „Protože zvítězili konzervativci v čele s Teng Siao Phingem. Ten byl do určité míry absolutním vládcem Číny a měl vedle sebe loajálního premiéra a k sobě nakloněnou armádu. Během protestů se ukazovalo, kdy byli u kormidla liberálové. Ale v polovině května už bylo jasné, že zvítězili konzervativci a že je konec. Poslední skupinky studentů, kteří zůstali na náměstí, nevěřily, že by lidová armáda mohla zasáhnout. Lidi se tam nebáli být i přes stanné právo. Když přijel první vojenský transportér na to náměstí, tak si studenti pořád neuvědomili nebezpečí, a proto jej zapálili,“ vyprávěl zaujatě Jirouš. „To zase šokovalo armádu, která nepočítala s tím, že se jí postaví někdo na odpor. Podobně jako v roce 1968 u nás byla do Pekingu vyslána armáda, která vůbec netušila, co se děje, deset dní před zásahem byla udržována v informačním embargu. Tvořili ji lidé, kteří nebyli z Pekingu a neměli tam příbuzné. Někdo dokonce uvádí, že to byla „banda negramotů“. Nikdo vlastně neví, kdo to byl.“

„Muž s igelitovými taškami, který se postavil 5. června ráno tankům, tak nevíme, kdo to byl, odkud byl a jak skončil. Kolem té události je dodnes informační embargo takového stylu, že je to nejcenzurovanější událost nejen v čínské historii, ale v dějinách obecně. Je to společenské tabu, kdy informace jsou v takové velmi pečlivě napsané komunistické kronice, kde se dozvíte, že v Pekingu na náměstí byla extrémně malá skupinka lidí, která se pokusila provést kontrarevoluční převrat, a armáda naštěstí zakročila a všechno uklidnila,“ konstatoval Jirouš.

Koncentrák nebo psychiatrie

Od té události komunistická strana Číny ztratila podle českého sinologa, opírajícího se o poznatky několika neziskovek, jakoukoliv legitimitu. „Ukázalo se, že systém je nefunkční. Že problémy uvnitř vedení i v systému se nedají jinak řešit než násilně. Násilí se jenom zvyšuje. Ono se rozmělňuje, protože to nejsou jen tanky, ale také koncentrační tábory, věčné špehování na internetu. Ten systém došel na takovou úroveň, že si tam člověk nedovolí říci jinému cokoliv za hranou, protože může skončit v psychiatrických léčebnách. Místo toho, aby se mu říkalo koncentrační tábor nebo gulag, je to třeba protidrogová léčebna. Zároveň není jakýkoliv respekt vůči lidskému životu, což je vidět na těch gigantických megalomanských projektech, kde není brán ohled na životní prostředí, na životy a bezpečí lidí. To je neskutečné množství lidí, které tam umírá,“ zdůraznil Jirouš. „Pokud se před deseti lety toto dalo ignorovat s tím, že se to zlepší, tak nyní převažuje myšlenka, že až se tam všechno zlepší, ekonomika bude fungovat, tak přijde svoboda, respekt a úcta vůči lidskému životu. To se nedostavilo, naopak se to zhoršuje.“

V Číně nyní probíhá podle přednášejícího u nich nazývaný obrat k původnímu záměru a ideálům. „V kontextu jsou to původní ideály komunistické strany. Bavíme se o digitálním leninismu. To je zavedení leninistického státu, leninistické kontroly nad společností, nad jejím myšlením pomocí digitálních a sledovacích technologií. Pomocí sociálněinženýrských opětovných projektů. To umožňuje umělá inteligence, hromadný sběr dat,“ varoval.

Ujguři jako laboratoř

„Nejvíce je to vidět na oblasti provincie Ujguristán nebo Východní Turkmenistán. To je autonomní oblast v severozápadní Číně, kde žije původní etnikum 15 milionů Ujgurů, Tádžiků a Kyrgyzů. Ti nyní žijí v naprosté digitální totalitě,“ uvedl sinolog. „Žijí mezi dvěma pointy, což znamená, že na konci vesnice je jeden point, který zkoumá úplně všechno, co na vás může zaznamenat – sítnice, obličej. Zda to souhlasí s vaší identifikační kartou nebo pasem. Samozřejmě jsou i tělesné kontroly. Provádí se kontrola telefonů. Je to sofistikovaný systém fungující tak, že jestli tam byla kdysi v Sin-tiangu nějaká opozice, tak už neexistuje.“

„Deset až dvacet procent populace sedí v koncentračním táboře nebo gulagu. V poslední době tam začíná být pracovní podtext, protože když milion až tři miliony lidí jsou zavřeny v těch koncentrácích, tak cíl toho, proč tam jsou, to není nic nového. O to se režim pokusil již několikrát v historii, ale protože k tomu nebyla příznivá mezinárodní politická situace a teď je, anebo nebyly technologie, tak nyní usiluje o sinizaci neboli počínštění. Lepší překlad by byla normalizace. Ti příslušníci mají jinou kulturu, nejblíže jsou si s Kazachstánem. Mají pro Čínu cizí náboženství – islám, hlavně však mají poměrně značné separatistické tendence. Protože od roku 1949 se stali kolonií Číny a od sedmdesátých let se ve vlastní domovině ocitli jako občané druhé kategorie,“ pokračoval Filip Jirouš.

„Jsou v koncentračních táborech a díky obrovskému nasazení policie a bezpečnostních složek jsou pod pečlivým drobnohledem. Snaha je z těch lidí vytvořit poslušnou pracovní sílu. Protože posledním rokem se v okolí těch koncentračních táborů stavějí manufaktury na textilie, na různé součástky. Když to srovnáme s nacistickými koncentračními tábory, které tedy byly vyhlazovací, tak ty v Číně jsou o tom, aby tam proběhla ideologická výchova a z lidí byla levná pracovní síla,“ pokračoval sinolog. „Režim si totiž uvědomuje potencionál rukou, z marxistického pohledu výrobních prostředků. Nechce o lidi přijít, a proto nejsou popravováni, ale počítá se s nimi do budoucnosti, kde budou pro režim levnou pracovní silou.“

České pozitivum aneb Černínský palác versus Hrad

„Pozitivní je, že na rozdíl od zemí okolo si my tady ty události na náměstí Nebeského klidu připomínáme, a to mnohem intenzivněji než na Slovensku nebo v Polsku. Třeba naše Ministerstvo zahraničí vydalo pro čínskou stranu jistě kontroverzní výrok, kdy připomnělo tyto události, jasně se proti tomu ohradilo,“ pochválil vedení Černínského paláce sinolog Jirouš. „ I když máme prezidenta, jakého máme, je tu stále něco pozitivního a je chuť něco dělat a řešit problém. A předstírat, že Čína je jenom byznys. Ten ostatně nikdy nebyl.“

Sen o ekonomicky silné Číně se rozpadá

Následoval dotaz, k čemu Čína směřuje? „Co je drží pohromadě?“

„Jestli je tam cíl, tak je to vágní komunistická ideologie. Nikdo to ještě nevyzkoušel. Oni by rádi, aby fungovala ta utopistická představa. Vidíme ale normalizaci. Vždy to souvisí s takzvaným chanským šovinismem, což je majoritní etnikum, 96 procent populace, která dost často vykazuje známky nadřazenosti. Oni tomu říkají vlastenecká výchova, ale je to až radikální. Myslí si, že ta jejich cesta je jediná správná, navíc vědecká. Mají marxismus. Pro mne je to sci-fi,“ posteskl si Jirouš.

„Nedokážu si představit ty zlomené lidi, kteří jsou pod skutečným brutálním útlakem, se ze dne na den stanou podle představ vedení. Ono to ale funguje pod strachem. Strach z toho, že něco uděláte špatně, skončíte špatně vy i všichni okolo. Není tam vláda zákona. Jediné, co vás drží na světě, jsou konexe. Korupční nebo komunistické. Když je nemáte, skončíte jako dělník na stavbě, který nemá nárok na nic,“ popisoval sinolog neutěšenou situaci v Číně. „Mají antimigrační systém, kdy desítky milionů lidí jsou ilegální migranti. Nemají nárok na zdravotní pojištění, na sociální výhody, na služby pro své děti. Oni jsou registrovaní, existuje tam trvalý pobyt, který u nás můžete změnit, ale u nich ne. Benefity dostanete, jen když máte registraci ve městě. Populaci tedy máte pod kontrolou a zneužíváte jí.“

Idea růstu a zázraku podle Jirouše doznívá, „… růst strašně zpomaluje, těch šest procent se ukazuje jako falšovaný a je minimálně o dva procentní body nižší. Ekonomika zpomaluje, materiálno přestává fungovat, obzvláště těch nejchudších. Každý rok narůstají počty protestů. Nejsou to protesty za demokracii, ale proti sociální nespravedlnosti. Protesty dělníků, marxistických studentů. Nyní v zimě byl masivní zátah na marxistické studenty a na učitele, kteří jej učili. Prostě málo cpali loajalitu do studentů. Hodně těch lidí zmizí, mizí umělci, aktivisté. Režim se těchto lidí oprávněně bojí.“

„Když je to dělnický, socialistický režim, tak jsou na tom dělníci úplně nejhůř. Nejvíce mrtvých na náměstí Nebeského klidu byli právě dělníci. Studenti měli jména, dělníci ne. Ti to odnesli nejvíce. Žije se prostě ve vzduchoprázdnu, v nejistotě a ve strachu,“ zakončil svůj popis situace sinolog Filip Jirouš, aktivně pracující na webu sinopsis.