Patří k dobrému bontonu začínajících a idealistických učitelů dějepisu si stěžovat na to, jak je učební plán špatně postaven a nezbývá jim čas na moderní dějiny. Alespoň jsem na toto téma četl nejednu zpověď v novinách. Začínající pedagogové si stýskají, že musí učit jinak nezajímavý pravěk místo toho, aby dítkám školou povinným vštěpovali vědomosti o druhé polovině dvacátého století. Řada z nich apeluje, že dítka pak nebudou správně vnímat nebezpečí komunismu či jiných totalit nebo si dokonce stěžuje na staré „soužky“ učitelky, které podezírají, že by jim návrat do minulého režimu vůbec nevadil.

Dotyční… mají pravdu. Dějiny běží dál, školní docházka zůstává dlouhá stále stejně. A skutečně, na moderní dějiny dojde letem světem až v době, kdy většina zodpovědnějších žáků řeší spíše svou další budoucnost na vysoké škole, ti méně zodpovědní pak řeší finanční náročnost alkoholu (nebo jiných drog), případně problémy sexuálního charakteru. A utrpení disidentů, rok 1968 či Charta 77 je nezajímá tak, jako idealistického učitele planoucího předat své vědomosti a zejména silný cit pro morálku.

Nicméně, ve výuce dějepisu je zde ještě palčivější problém. Totiž absence výuky současných dějin. Považte. Vychodit základní a střední školu trvá třináct let. Do školy se nastupuje v šesti letech. Jinými slovy, na školách jsou teď děti narozené po jedenáctém září a v drtivé většině i po druhé invazi do Iráku. Učí je někdo, jak hluboce tyto události formovaly dnešní svět? Co k nim vedlo? Vědí vůbec, kdo to byl Usáma bin Ládin nebo Saddám Husajn? Vzpomínají si na bombardování Libye? Arabské jaro? Ví, jakou roli v těchto věcech sehrály Spojené státy? O Jugoslávii raději ani nemluvě…