Miroslav Mareš varoval na ČT, aby občané, pokud je to jen trochu možné, neřešili případné konfliktní situace sami, ale vyčkali na policii, protože jinak by mohli být oni popotahování za nepřiměřenou obranu (pravděpodobně měl tedy na myslí § 29 odst. 2 trestního zákoníku, hovořící o zjevně nepřiměřené obraně). Je právě toto situace, na jakou myslel zákonodárce, když ustanovení o nutné obraně dával do zákona?

Předně je třeba říci, že každý případ použití tzv. nutné obrany podle § 29 tr. zák. je jiný, takže dávat obecné rady je trochu ošidné. Nicméně ustanovení o nutné obraně v trestním zákoníku slouží právě k tomu, aby se občané sami nebáli vystoupit na ochranu zájmů jinak chráněných trestním právem, jestliže pomoc veřejné moci je nedostupná nebo dostupná jen obtížně. Tomu jsou také přizpůsobeny podmínky nutné obrany, při které se střetává právo s bezprávím, a proto výklad tohoto ustanovení musí být ve prospěch obránce.

Druhou věcí je, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Zdůrazňuji slova „zcela zjevně“, což znamená očividně, v hrubém nepoměru s útokem.

Budou situace, kdy konfliktní situace musí být řešena jinak než vystoupením občanů, například proti útoku vycvičených teroristů jistě nemá neškolené vystoupení jednotlivce naději na odražení útoku, patrně toto měl Miroslav Mareš na mysli.