Naše republika se podle Zeleného-Atapany pyšní jednou z nejhustších železnic na světě. „Stalo se to díky průmyslovému rozkvětu českých zemí v Rakousku-Uhersku v průběhu 19. století. Kolem železnice tehdy vznikla celá řada nových profesí a zaměstnání. Matně si vzpomínám na názvy jako vachtr, hradlař, posunovač, výhybkář, strážný či výpravčí. Naše až zběsilá snaha všechno elektronizovat začala likvidovat tyto tradiční profese, které bezpečný provoz zajišťovaly celé století,“ zmínil Zelený-Atapana a dodal, že nelze jednouše vyřadit určité profese, aniž bychom jasně nevěděli, jak nové systémy budou pracovat a jak budou bezpečné. 

„Dřív byl v tramvaji či autobusu řidič, konduktér a revizor. Ve vlaku byl mašinfíra, konduktér a revizor. Každý se staral o svůj díl práce celého provozu. Jak začneme na jednu osobu navlékat další a další činnosti, abychom takzvaně ušetřili, nemohou se soustředit na tu svou hlavní činnost a mohou přijít závratné chyby a neštěstí. Konkrétně, když řidič autobusu řídí autobus, a ještě třeba vybírá jízdné, musí se prostě převekslovat z jedné činnosti do druhé. Musí třeba dávat pozor, zda dává zpět správné mince, může se rozrušit, že to ‚zvoral‘, a mezitím už jede a může ztratit soustředěnost a smysl pro silniční provoz. Podobně současný mašinfíra ve vlaku prý dělá řadu dalších funkcí, které dřív nedělal a mohl se zcela soustředit na bezpečnou jízdu. Nyní dělá řady jiných činností a nelze se divit, že lidský faktor někdy selže,“ popisuje Zelený-Atapana. A upozorňuje na skutečnost, že představa, že moderní technologie vše zvládnou bez lidského zásahu, je nebezpečná. 

„Je třeba vzít zdravý selský rozum do hrsti a říct si, co je pro železnici a její bezpečný provoz dobré a co je špatné. Neřídit se jen pod tlakem nějakého technologického pokroku za každou cenu a každé profesi vymezit její místo,“ uzavřel.