S poněkud zvráceným zájmem jsem si přečetl článek matematika Mariana Kechlibara, v němž vyjádřil potěšení nad mizerným stavem německého Bundeswehru a také obavy, aby se neutěšená situace německé armády nerozšířila do celé NATO.

Tohle bych možná u naprostého laika ve věcech obrany ještě rozdýchal, ale otevřeně hlásaný názor, že Češi jsou na tom přece jen lépe než Němci, mě opravdu nadzvedl. Předpokládám, že autor článku „Německá armáda je úplně v troskách. A ono je to vlastně dobře“ ze dne 29. 4. 2018 vycházel z uniklého interního dokumentu spolkového ministerstva obrany, podle něhož nemají Němci dost tanků ani na to, aby dokázali plnit své závazky vůči NATO. Což je poměrně pikantní situace vzhledem k tomu, že Bundeswehr má v roce 2019 převzít vedení nad tzv. Silami velmi rychlé reakce celé Severoatlantické aliance.

Němci se potýkají s problémy provozuschopnosti obrněných jednotek už dlouho. Například 9. obrněná brigáda v Münsteru aktuálně disponuje pouze devíti tanky Leopard 2 v provozuschopném stavu, ačkoliv plány NATO počítají se čtyřiačtyřiceti připravenými tanky. A ze čtrnácti obrněných pěchotních vozidel Marder brigády jsou dlouhodobě funkční jen tři. Německým vojákům údajně chybí také přístroje nočního vidění, neprůstřelné vesty, zimní uniformy a jejich doplňky, stany, ale i některé zbraně, konkrétně automatické granátomety.

Stejně zoufale vyznívá ministerská Zpráva o operační připravenosti primárních zbraňových systémů Bundeswehru za rok 2017, která srovnává reálné počty vojenské letecké techniky v operační pohotovosti s tabulkovými hodnotami. Například ze stoosmadvaceti plánovaným víceúčelovým letounům Eurofighter Typhoon jich je k dispozici pouhých třicet devět, a z třiadevadesáti útočných letounů Tornádo je funkčních pouhých dvacet šest. Z dvaasedmdesáti vrtulníků Sikorsky CH-53G/GS jich je letuschopných šestnáct, z osmapadesáti vrtulníků NHI NH 90 TTH třináct, a z dvaašedesáti útočných vrtulníků Eurocopter Tiger funguje dokonce jen dvanáct strojů. A jako perlička – z patnácti strategických transportních strojů Airbus A400M Atlas jsou použitelné pouhé tři. Šetřilo se, NATO až do letoška zajišťovalo (paradoxně) letecké přesuny svých jednotek daleko levněji díky pronájmu těžkých dopravních An-124 od Ruska a Ukrajiny.

Stejně tristní situaci konstatuje zpráva i u pozemní techniky a námořnictva. Z dvě stě čtyřiadvaceti tanků Bundeswehru verzí Leopard 2A6 a 2A7 je provozuschopných sto pět, z tabulkového počtu třinácti fregat je jich pouhých pět schopno plavby, a katastrofální situaci druhdy nejobávanějšího ponorkového loďstva světa asi nejlépe symbolizuje fakt, že z šesti kusů nejmodernějšího typu 212 není schopna nasazení ani jediná ponorka.

Tolik suchá fakta o německé armádě. Jediné, co k tomu mohu jako člověk, který se už více než 20 let zabývá stavem evropských armád včetně té naší, dodat, je konstatování, že AČR je na tom ještě podstatně hůře. Podobný únik informací z roční zprávy o skutečném stavu její vojenské techniky by zřejmě na veřejnosti způsobil minimálně stejný rozruch jako v Německu. Zmizela totiž nejen většina její výzbroje (od roku 1993 více než 10.000 tanků, obrněných transportérů, letadel, nákladních automobilů atd.) ale (na rozdíl od Německa) i naprostá většina původního průmyslového potenciálu, schopného ji zásobovat základními prostředky pro výcvik a přípravu na vedení boje.

České armádě chybí ubytovací prostory, technika, výzbroj, výstroj, profesionálové schopní skutečně velet samostatným jednotkám a útvarům, organizovat a řídit logistiku, a především – chybí jí vycvičení občané, schopní v případě potřeby nastoupit do jejích řad a bránit sebe, své blízké a svou zem před nepřáteli. Pouhé čtyři provozuschopné tanky na základně v Přáslavicích z celkem 119 tanků ve vlastnictví AČR hovoří samy za sebe. Stejně jako pět miliardových pandurů, zlikvidovaných jedinou oktávií v zůstatkové hodnotě necelých sto tisíc korun v důsledku fatální nekázně jejich řidičů a velitele kolony.

Výsledkem je stav, v němž se státní orgány sice navenek tváří, že ČR má vlastní armádu, ale není tomu tak. ČR má pouze určité limitované množství ozbrojených mužů, kteří na základě pracovní smlouvy obrážejí různé zahraniční mise, ale v žádném případě nejsou schopni zajistit obranu ČR v případě jejího napadení ať zvenčí, nebo zevnitř. A také stovky miliard naprosto neúčelně vynaložených prostředků na nákupy pro ČR zcela zbytečné, prokazatelně dvakrát až třikrát předražené zahraniční „supervýzbroje“, nepoužitelné k obraně hranic a území státu.

Omyl pana Kechlibara, stejně jako mnoha dalších českých občanů, zpitomělých dvacet let trvající propagandou adorující členství ČR v NATO a vzývání článku 5 Severoatlantické smlouvy jako symbolu samospásy před zlým (Ruskem, Tureckem, Ukrajinou, imigranty – nehodící se škrtněte) spočívá v tom, že stav německé armády považují za izolovaný jev. To je však fatální omyl s katastrofálními dopady nejen na bezpečnost Německa, ale i naší země a vlastně i celé Evropy. Co tedy plyne z informací o stavu německé armády pro? Z mého pohledu tři základní skutečnosti.

Za prvé, jestliže i země s takovou válečnickou historií, jakou má Německo, přišla o svou armádu, jaký asi je stav armád ostatních evropských zemí? To, co jim zbývá, jsou vlastně jen nebojeschopné atrapy ozbrojených sil, nepoužitelné ke skutečnému boji už jen proto, že v nich dnes už neexistuje sjednocující síla a idea, která by je dokázala zkonsolidovat a nasměrovat tak, aby fungovaly jako jeden organismus. Tato situace panuje ve všech evropských zemí NATO (samozřejmě včetně ČR), možná s výjimkou Turecka.

Za druhé, cílená destrukce armád evropských zemí NATO a jejich přetváření na něco jako ulitu raka poustevníka, do níž v okamžiku, až to uzná za vhodné, jako po másle vklouzne americká armáda, probíhá už minimálně 28 let. Evropa dneška je prakticky bezbranná a armády evropských zemí se staly pouhými potěmkinovskými vesnicemi, jejichž hlavním účelem je odůvodnit vůči jejich občanům obří celoevropský podvodný "tunel", zaměřený na vykrádání jejich národních obranných rozpočtů nadnárodními zbrojařskými korporacemi s kořeny většinou v USA a Velké Británii.

Za třetí, z uvedených informací vyplývá, že velení NATO, které si musí být vědomo této situace, zcela vědomě lže o vojenských schopnostech a možnostech této organizace, jejíž vojenská síla se teoreticky skládá z vojenských sil národních armád členských zemí. Z toho logicky plyne, že o stavu Aliance otevřeně lžou občanům svých zemí i národní politické reprezentace, informované svými velvyslanci při NATO o skutečné situaci, a podílejí se tak na likvidaci obranyschopnosti vlastních zemí.

Co z toho plyne pro nás? Zjištění, že čeští politici už téměř 20 let lžou o tom, že nás NATO podle článku 5 Severoatlantické smlouvy ochrání a ubrání. Bez ohledu na politickou příslušnost se "malým českým dílkem" zapojili do již zmiňovaného celoevropského projektu likvidace vojenské síly Evropy a „odklánění“ prostředků na obranu do cizích kapes. Podporou předražených nákupů zbytečné a v podmínkách ČR obtížně využitelné vojenské techniky od zahraničních firem, ať už amerických, švédských, norských, nebo třeba i tureckých a pákistánských vyčerpávají českou ekonomiku, aniž by protihodnotou dostávali schopnost AČR odolávat vnějším hrozbám a bránit české občany v případě nebezpečí.

Musím se proto ptát: má členství v NATO pro ČR ještě nějaký smysl? Nebylo by lepší vystoupit z této dnes již zcela vyprázdněné virtuální slupky, hrající si na demokratickou a mírotvornou organizaci, beroucí pod svá křídla ohrožené evropské země a poskytující jim ochranu? A začít konečně budovat skutečnou armádu, hodnou toho jména a schopnou v současném turbulentním světě skutečně odradit potenciálního útočníka, ať už by jím byl kdokoliv?

Tyto a podobné otázky musíme začít pokládat našim politikům, velení armády, ale i vrchnímu veliteli ozbrojených sil, prezidentu Miloši Zemanovi. A musíme konečně začít trvat na smysluplných odpovědích a vyvozování trestní odpovědnosti. Za podvody, za korupci, za blbost. Za voly jsme jako občané už byli. Posledních 28 let. Je čas se začít dívat s plnou vážností do budoucnosti, která však z mnoha důvodů nespočívá v jakémsi novodobém EUhrmachtu, celoevropské armádě, prosazované Německem a Francií.