Vláda řešila, zda kvůli povodni odložit krajské volby. Lidé v zatopených oblastech totiž mají jiné starosti, než rozhodnout, kdo bude vysedávat v krajských zastupitelstvech. Starostka jedné živlem zdevastované obce se nechala slyšet, že volby jsou dva ztracené dny. Představa, že někdo, kdo má sklep plný bahna, sedí ve volební komisi, skutečně působí divně. Navíc když od sousedů po katastrofě lze očekávat minimální účast. 

Myslet si, že uprostřed všeobecného zmaru si občan bude užívat svátek demokracie, mohou jenom politici. Z pohledu vlády nejde o volby ve stínu povodně, ale o povodeň ve stínu voleb. Volit se bude. Politici slibují, že zaplaveným a vyplaveným občanům s volbami pomohou. Z volební rutiny se stane volební dobrodružství, adrenalinová zábava. Bude se improvizovat a bude-li třeba, nad formalitami se přivře oko. Vždyť jak by politici vysvětlili odklad většině nepostiženým občanů, kteří se již nemohou voleb dočkat, kvůli menšině, která se takto před volbami nechala nezodpovědně vyplavit?

Jsou to krize, existenční situace, kdy člověk zjišťuje, co je důležité, na čem skutečně záleží. Povodeň je pro politiky příležitost dokázat lidem, že jsou užiteční. Také jde ale o riziko, že se provalí anebo potvrdí jejich zbytečnost. Teoreticky je možné, že nevýrazný politik, vděčící za funkci stranickým pletichám, v sobě pod tlakem objeví krizového manažera. V praxi se to ale nestává. Kdo je neschopný organizovat chod státu za normální situace, ten v krizové situaci pouze překáží. Například s volební urnou uprostřed povodňové kalamity.

Je to už více let, co nás na návštěvě u dobrého známého zastihla bouřka. Při pohledu na hrozivě zamračenou oblohu jsme se zvedali k odchodu z grilovačky, ale hostitel znalecky situaci zlehčoval: „Nemá to kořen!“ Do deseti minut se zvedl vichr, který rozbíjel otevřená okna, ničil střešní krytinu a lámal stromy jako sirky. Když ustal déšť, nabídl se nám na cestě domů tento obraz: Vesnice byla plná lidí v montérkách, kteří s husquarnami řezali stromy padlé na cestu. Kdo měl ruce a nohy, uklízel spoušť po přírodním živlu. Nikdo ty lidi nemusel organizovat. Každý věděl, co má dělat. A evidentně nikomu nechyběl nějaký politik, který by se přijel s nimi vyfotit.

Ten obraz soudržné místní komunity se mi vryl do paměti jako argument proti centralizaci a globalizaci společnosti. Centralizace zvyšuje efektivitu, generuje ekonomický růst, ale profit občana a státu z tohoto růstu je pochybný. Roste-li životní úroveň občana, roste na dluh. Funguje-li stát, funguje na dluh. Z globalizace bohatnou jenom bohatí. To relativizuje přínos pokroku, inovací, vynálezů. Relativizuje to ale i přínos centralizace. Svět stojí na odolných lokálních komunitách, nikoli na hamižnosti lichvářů či na logistice globálních řetězců. Kvůli politikům preferujícím globalizaci plyne svět takzvaně dolů po proudu.

Velká voda čas od času devastuje lidské příbytky, infrastrukturu a krajinu kultivovanou lidskou prací. Také ale v lidech oživuje odvěký respekt k přírodě. Spoléhat na politiky, že přírodě poručí klimatickou poslušnost a nejlépe i dobré počasí, je naivní. A chtít to po nich je hloupé.

Psali jsme:

Žijeme v totalitě. Regulace slouží k oškubání. A mlčení je souhlas, připomíná občanům Hoffman

Hromobití z Příčov: Nejsme sv*ně, Foltýne. Jsme svobodní občané, ne ovčané

Těžký život lehkoživky. Tohle je osud zemí, kde se už poctivá práce nevyplácí

Německo jako Ukrajina. Ivan Hoffman vidí cestu do pekla