„Turecký vývoj posledních let lze číst jako pokus o řešení problému slučitelnosti náboženstvím ovládané civilizace s hospodářsko-technologickou modernizací a s jejími socio-politickými důsledky. Tento rozpor se týká ve větší nebo menší míře všech islámských států. Stojí totiž před otázkou, jak udržet prvořadou roli náboženství, a přesto dosáhnout hmatatelného a trvalého růstu blahobytu masy, který je předpokladem pro stabilitu těchto zemí,“ podotýká Robejšek s tím, že výkonový deficit náboženstvím brzděné společnosti byl po dlouhá desetiletí vyrovnán příjmy z prodeje ropy. 

„Turecko sice moc ropných ložisek nemá, ale jeho průmysl dlouhodobě těžil z poptávky ropných mocností v regionu a z energetických transportů přes turecké území směrem na západ. Tento zdroj zajišťování blahobytu a dorovnávání nízké ekonomické výkonnosti států v regionu však již v posledních letech není k dispozici,“ řekl. Podle něj tak zbývá jen rostoucí role náboženské pravověrnosti, jež nahrazuje slib materiálně lepšího života.

„Jednodušší verzí této reakce na probuzení ze snu o blahobytu je nábožensky zdůvodněný terorismus,“ sděluje Robejšek. Turecký prezident Erdogan dle jeho názoru používá sofistikovanější přístup a dorovnává nízké naděje na blahobyt masy prvkem národní hrdosti. To však dle Robejška předpokládá posílení mocenské pozice tureckého státu a silnou a výkonnou armádu. 

„Generálové však upřednostňují technologii a modernitu, čímž fakticky zpochybňují dominanci náboženství. Vedle vojáků představuje také městská inteligence Turecka – často přes rozpory mezi sebou – hlavní síly podporující pozápadnění islámského civilizačního modelu,“ sděluje Robejšek. Turecký prezident podle jeho názoru použil puč k oslabení sil podporujících pozápadnění země.  

„Ať již je pravda o puči jakákoliv, tak je to, že by nebyl první a mohl se odehrát, projevem zmíněného vývojového dilematu, ve kterém se nachází islámská civilizace. Přestože síly, které se snaží o pozápadnění, podlehly a ve většině islámských společností jsou dnes v defenzivě, tak se domnívám, že se bude celý Orient přesto, byť i pomalu a protiřečivě, modernizovat, a tím bude růst i význam hospodářského vývoje na úkor role náboženství. Je však otázkou, jak dlouhá a kolika oběťmi lemovaná bude tato cesta. A tím se dostávám k atentátu v Nice,“ zmiňuje následně Robejšek.

Pachatel atentátu v Nice podle jeho názoru symbolizuje zpochybnění příliš optimistických představ o možnostech přechodu z islámského civilizačního modelu do moderní západní společnosti. „Na své osobní selhání při snaze pozápadnit svůj život reagoval atentátník z Nice ve vzorcích své výchozí civilizace. Nedokáže se integrovat do západního společenského systému, vzpomene si proto na svou ‚odloženou‘ identitu a vraždí ve jménu svaté války,“ poznamenává politolog.

Celý příspěvek Petra Robejška:

Ankara a Nice

Turecký vývoj posledních let lze číst jako pokus o řešení problému slučitelnosti náboženstvím ovládané civilizace s hospodářsko-technologickou modernizací a s jejími socio-politickými důsledky. Tento rozpor se týká ve větší nebo menší míře všech islámských států. Stojí totiž před otázkou, jak udržet prvořadou roli náboženství a přesto dosáhnout hmatatelného a trvalého růstu blahobytu masy, který je předpokladem pro stabilitu těchto zemí.

Výkonový deficit náboženstvím brzděné společnosti byl po dlouhá desetiletí vyrovnáván příjmy z prodeje ropy. Turecko sice moc ropných ložisek nemá, ale jeho průmysl dlouhodobě těžil z poptávky ropných mocností v regionu a z energetických transportů přes turecké území směrem na Západ. Tento zdroj zajišťování blahobytu a dorovnávání nízké ekonomické výkonnosti států v regionu však již v posledních letech není k dispozici.

Logicky tudíž zbývá pouze dále rostoucí role náboženské pravověrnosti, která nahrazuje slib materiálně lepšího života. Jednodušší verzí této reakce na probuzení ze snu o blahobytu je nábožensky zdůvodněný terorismus. Turecký prezident Erdogan používá sofistikovanější přístup a dorovnává nízké naděje na blahobyt masy prvkem národní hrdosti. To ale nutně předpokládá posílení mocenské pozice tureckého státu a tudíž i silnou a výkonnou armádu. Generálové však upřednostňují technologii a modernitu, čímž fakticky zpochybňují dominanci náboženství. Vedle vojáků představuje také městská inteligence Turecka - často přes rozpory mezi sebou – hlavní síly podporující pozápadnění islámského civilizačního modelu.

Realisticky viděno vyvolává to co zatím o puči víme dojem, že byl buď odhalen ještě dříve než začal – a i kdyby tomu tak nebylo - tak ho turecký prezident použil k masivnímu oslabení sil podporujících pozápadnění země. Ať již je pravda o puči jakákoliv, tak je to, že by nebyl první a mohl se odehrát projevem zmíněného vývojového dilematu, ve kterém se nachází islámská civilizace.

Přestože síly, které se snaží o pozápadnění podlehly a ve většině islámských společností jsou dnes v defenzivě, tak se domnívám, že se bude celý Orient přesto, byť i pomalu a protiřečivě, modernizovat a tím bude růst i význam hospodářského vývoje na úkor role náboženství. Je však otázkou jak dlouhá a kolika obětmi lemovaná bude tato cesta. A tím se dostávám k atentátu v Nice.

Jeho pachatel totiž na úrovni jedince symbolizuje zpochybnění příliš optimistických představ o možnostech přechodu z (náboženstvím dominovaného) islámského civilizačního modelu do moderní západní společnosti.

Na své osobní selhání při snaze pozápadnit svůj život reagoval atentátník z Nice ve vzorcích své výchozí civilizace. Nedokáže se integrovat do západního společenského systému, vzpomene si proto na svou „odloženou“ identitu a vraždí ve jménu svaté války.

A ironický středník v celém příběhu? Dlouholetým teoretizováním zmožený americký profesor Timothy Snyder v Reflexu č. 28 kritizuje chování Východoevropanů v migrační krizi. Snyder prý mluví deseti jazyky, ale zdá se, že v jistém ohledu nerozumí ani slovo. Zejména tehdy, když kritizuje to, že východoevropské vlády a občané odmítají masovou migraci a hovoří o tom, že se chovají dětinsky. Zajímalo by mě, jak by Snyder na pozadí událostí v Nice a Ankaře označil třeba chování Švédska?