Do emigrace ve Francii jste odešel krátce před listopadem 1989. Proč?

Pamatuji si ten den jako včera. Bylo to 25. září 1989, šel jsem na nádraží, byla již noc, a se mnou šlo takové malé procesí nejbližších přátel. Odjížděl jsem tehdy navždy, a nikdy by mne nenapadlo, že se kdy vrátím. Bylo to trochu patetické a mám z toho dokonce fotku.

Vyhodili mne čerstvě ze školy, kde jsme společně s Renatou Krbcovou, Janem Smržem, Monikou Pajerovou, Martinem a Petrem Hnilem, Dušanem Sadloněm, Pavlou Milcovou a Vlastimilem Ježkem vydávali studentský časopis Situace, včetně "katolické přílohy" Ústrety, kterou vedla Kamila Míková. Studoval jsem tehdy na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze estetiku, divadelní a filmovou vědu. Tehdy jsem neviděl v té konkrétní době v Československu perspektivu. Zní to patrně krátkozrace, ale zeptejte se všech, kteří si dnes nehrají jenom na vítěze, že nikdo, prostě nikdo netušil - a to nemluvím jenom o disidentech jako Václav Havel nebo Petr Pithart, že se 17. listopadu něco semele.

Kdo si na tu dobu vzpomene, musí připustit, že režim tehdy své šrouby čerstvě utahoval. Krátce po mém odjezdu zavřeli novináře z ilegálních Lidových novin Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana a každý si ještě pamatoval, jak v létě v Pekingu na Náměstí Nebeského klidu válcovaly čínské tanky tehdejší studenty. Doba byla nepřehledná, a moje veškerá snaha se tehdy koncentrovala na to, abych studoval, což se zdálo být náhle v Čechách nemožné.

Navíc, nebyl to odjezd do sběrného tábora v Německu, ale do Paříže, "města světel", přes pošmournou, ale čistou Vídeň, kde jsem měl kamaráda Davida Zelingera, který čerstvě emigroval v lednu po Palachově týdnu. Společně jsme se dívali na ty německé trabanty v rakouské televizi. Do Paříže jsem přijel ve dnech, kdy padala Berlínská zeď.

To tehdy opravdu nešlo odhadnout, že se situace a režim v Československu změní?

Ano, jistě, odhadnout bylo možné cokoliv. Třeba Pavel Tigrid, když jsem ho potkal na setkání exilové obce ve Frankenu, se hodně divil, že "chci zdrhnout". Byl jsem tehdy tak drzý, že jsem šel právě za ním, abych se ho zeptal, jestli nemá volné místo v autě. On neměl, ale spisovatel Jan Pelc to místo měl. Dovezl mne až na pařížský bulvár Voltaire.

Přišlo mi to jako nejsvobodnější rozhodnutí v mém životě. A byť jsem "vypadl z dějin", byly to dějiny "jenom české", a ty první dny v Paříži byly prostě nádherné. Z dusné a potemnělé Prahy jsem se ocitl v sluncem prozářené Paříži, kde nikdo neřešil, co je "morálka a ústup z pozic" - prostě veškerou tu pseudovojenskou terminologii, která se v Čechách té doby šířila - a prostě jsem jenom užasle chodil po bulvárech a koukal na ty krásné holky ze Sorbonny v Latinské čtvrti a snil jsem o tom, že třeba někdy možná budu na té škole taky studovat.

To se mi k mému úžasu později díky Milanu Kunderovi a Václavu Havlovi podařilo, ale to už je trochu jiný příběh a patří do doby po listopadu 1989. Nebylo špatné říkat, že jsem přišel ze země, odkud byli právě tito dva spisovatelé. Souvisí to s tím, jak bylo Československo tehdy vnímáno, což byla sice směsice nepochopení a neznalosti, Kundera by možná řekl, že to bylo jedno "velké nevědění". Ale být Čechem v Paříži nebylo zas tak špatné, pokud si vás právě nespletli s Jugoslávcem. A já jsem se snažil, abych byl možná v Paříži více Čechem, než jsem jím byl v Praze.

Jak jste ve Francii vnímal změny v Československu počínající 17. listopadem 1989?

Bolestně a s velkým překvapením. Všichni mí čeští a slovenští spolužáci byli najednou v televizi, i v té francouzské, na kterou jsem se díval na pařížské koleji Concordia. Tam jsem bydlel vlastně načerno. Magrebští studenti nejraději sledovali Le Pena, tak jsem je jeden večer požádal, jestli by mohli přepnout na tu "revoluci v Praze".