Kechlibar na serveru Neviditelný pes komentuje novelu německého trestního zákona. „U našich západních sousedů bude pálení vlajek EU trestné až třemi roky vězení. Totéž se bude týkat i vlajek cizích států, pokud s nimi SRN udržuje diplomatické vztahy. Pro srovnání, řízení auta v opilosti je trestáno nanejvýš jedním rokem a vytváření ozbrojených skupin nanejvýš dvěma roky,“ nechápe tvrdost zákona Kechlibar.

O přijetí novely informoval web iROZHLAS.cz, který citoval německou ministryni spravedlnosti Christine Lambrechtovou. „Pálení vlajek na veřejnosti nemá s pokojným protestem co do činění. Takový akt rozdmýchává nenávist, zlobu a agresi a uráží city mnoha lidí,“ uvedla Lambrechtová. Takový akt rozdmýchává „nenávist, zlobu a agresi“ a uráží city mnoha lidí, dodala s odkazem na případy pálení tureckých či izraelských vlajek při demonstracích v Německu.

„Kdo veřejně (...) zhanobí vlajku nebo hymnu Evropské unie, bude potrestán odnětím svobody nebo pokutou. Potrestán bude i ten, kdo vlajku EU odstraní, zničí, poškodí, učiní nepoužitelnou či nerozpoznatelnou nebo na ní spáchá urážlivou nepřístojnost,“ zní klíčová pasáž novely, jak informuje iROZHLAS.cz. Proti přijetí zákona se postavila pouze pravicová opoziční AfD s tím, že jde o přílišný zásah do svobody názoru a uměleckého vyjádření.

„Celé to směřování dnešní Evropy k potlačování projevů nenávisti se mi jeví jako mimořádně krátkozraké a autoritářské zároveň,“ má jasno Kechlibar. Takové zákazy podle něj mohou do budoucna vést až ke klasické ideopolicii po sovětském nebo čínském vzoru. „Samozřejmě se – jako vždycky, když chceme utahovat šrouby – začíná u zjevných excesů typu pálení vlajek, ale ono to u nich neskončí. Jestli je znakem vyspělé společnosti vyšetřovat a trestat lidi za to, že veřejně vyjádří svoje myšlenky a pocity – jakkoliv třeba odpudivé –, tak to bych raději bych žil ve společnosti méně vyspělé, ale svobodnější,“ dodává Kechlibar.

A přidává příklad, že prvky ideopolicie už v západním světě existují. „Policisté v Anglii pozatýkali pravicové aktivisty za vylepování nálepek, že jsou hranice otevřené, ale hospody zavřené. Zde neexistuje žádná přirozená mez, za kterou by už zájem orgánů z principu nesahal. Víceméně cokoliv, co je aspoň trochu kritické, může být jednoho dne vnímáno jako projev nenávisti. Laťka se bude posouvat,“ obává se Kechlibar.

Důvodem pro přijetí takových zákazů je podle něj snaha německé politické vrstvy zakrýt realitu, že se mezi sebou některé skupiny nenávidí. „Ani zastánci těchto nových represí se nesnaží tvrdit, že by snad zákaz pálení vlajek vedl k tomu, že se vztahy mezi lidmi zlepší. Je prostě příjemnější si zachovávat pokrytecké iluze o tom, že nově vybudovaná multikulturní společnost funguje přátelsky, harmonicky, tolerantně a vzájemně se obohacuje,“ píše ironicky komentátor.

„Kdyby se vlajky pálily příliš veřejně a příliš často, možná by to některé voliče mohlo znejistit a vyvolat to v nich pochybnosti o moudrosti nastoupené cesty. A odtamtud by už nebylo daleko k politické zodpovědnosti příslušných činitelů,“ dodává.

Problém také podle něj nastává, když kvůli takovým nařízením přestaneme vnímat, kdo je náš nepřítel. „Vědět, že vás někdo nenávidí, je sice nepříliš příjemná, ale zároveň velmi užitečná a důležitá informace. Vezměme si třeba náš vlastní stát a případ teroristického imáma Samera Shehadeha. Ten se svého času tvářil dost umírněně na to, aby jej zvali do Českého rozhlasu, a on nám řekl, že Češi prostě nechápou, co je to islám,“ píše Kechlibar a dodává, že Shedaheh mezitím vytvářel struktury podporující Islámský stát.

„Zákonem vynucená zdvořilost je sebeklam – a sebeklamy skoro vždycky škodí tomu, kdo se jim oddává. Je daleko lepší vědět, co jsou lidi skutečně zač a co si myslí. Příjemné to není, ale příjemná není ani návštěva zubaře. Současná Evropa ovšem řeší problém vzniklých kazů tím, že ty díry natírá nabílo, aby nebyly vidět,“ má jasno komentátor.