Zúčastnil jsem se jako novinář všech pěti summitů prezidentů Ronald Reagan – Michail Gorbačov. Jejich smyslem bylo i v období studené války najít způsob, jak předejít té horké, zejména jaderné válce. Snad nejblíže tomuto cíli byla jednání v Reykjavíku, kdy zejména ve čtvrtém, neplánovaném setkání vůdců obou supervelmocí už byla téměř na spadnutí dohoda o totálním zničení těch nejničivějších zbraní, tedy úplném jaderném odzbrojení. Celá diskuse uvízla na tom, že Reagan nechtěl ustoupit od tehdy vyvíjeného programu tzv. hvězdných válek, přesněji Strategické obranné iniciativy (Strategic Defense Initiative). Cílem iniciativy bylo za využití nejnovějších technologií vybudovat takový obranný systém, který by zničil nepřátelské střely ještě před jejich dopadem na území USA nebo jeho spojenců. Gorbačov argumentoval, že zničí-li se všechny nosiče a jejich hlavice, není nutné vyvíjet proti nim obranu, Reagan ustoupil v tom, že přizval tehdejší SSSR na spolupráci při vývoji tohoto systému a požadoval jeho dotažení alespoň do fáze laboratorních zkoušek.

K ničemu podobnému nedošlo, místo toho se podařilo uskutečnit dohodu o snížení protiraketové obrany, původně dvou, poté jednoho systému se sto antiraketami s tím, že si každá strana určí, kde ho chce umístit. Sověti se rozhodli na okruh kolem Moskvy, USA v Grand Foks. Vycházelo se z logiky toho, že kdo nemá dostatečně zajištěnou vlastní obranu, nepodnikne ani první úder, protože by se vystavil nejméně stejně silné odvetě. K jejímu provedení zbýval přinejmenším čas letu rakety, což se tehdy odhadovalo na 20–30 minut. Nezachránilo by to napadeného, ale současně zničilo i útočníka. V tom spočívala v období studené války strategická rovnováha sil.

Nebyla to jen jaderná „hra“ velmocí. Za nejutajovanější objekt v naší republice se považovaly až do roku 1990 tři skladiště jaderných hlavic, zvaná Javor, kde byly pod sovětským velením a mimo jakoukoliv naši kontrolu uloženy hlavice, které bylo možné bez prodlení nasadit na taktické rakety na pojízdných podvozcích, které by se v blízkosti úložišť připravily k boji a odpálily. Pravděpodobně by po dráze jejich letu následoval protiúder, ale to by už nosiče stačily odjet a zůstaly by jen české vesnice v okolí. Bezpečnostní pojistkou byl vždy právě tento možný protiúder – z jedné či druhé strany. V tom byl vůbec smysl garance toho, aby se studená válka nezměnila v horkou, i kdyby některý z vůdců obou mocností měl příliš horkou hlavu. Jak víme, fungovalo to.

Vzpomněl jsem si na tyto příklady, když jsem poslouchal na televizním kanálu Rossija 1 Putinovo parlamentní poselství o stavu země, načasované tak, že to byl vlastně současně předvolební projev. Zaujala mě zvlášť ona pasáž, kde hovořil o připravenosti země na případnou válku. Studená válka pominula, SSSR se rozpadl, svět propadal až euforii z toho, že s příchodem nového tisíciletí nastane přinejmenším století rostoucího blahobytu. A najednou hlava jednoho z jaderných států (klub zemí vlastnících jaderné zbraně se mezitím rozrostl na devět členů) hovoří jako o prioritním úkolu Ruské federace zajistit bezpečnost svých hranic nikoliv proti migrantům, teroristům či jiným současným zlům, ale proti možnému jadernému úderu protivníka! A to jmenovitého: Spojené státy, protože celý výklad vlastně vycházel z toho, že USA navrhly v roce 2000 zrušit smlouvu o protiraketové obraně a přes varování a naléhání Rusů od ní skutečně po dvou letech odstoupily.

Tak se ruská, a tím i světová veřejnost poprvé takto otevřeně a konkrétně dozvěděly, v čem spočívala ruská reakce. V tom, že se nasadily nevídané prostředky, kapacity vědeckých pracovišť, továren, aby ty nejlepší vědecké a technické mozky vymýšlely a továrny poté vyrobily ty nejničivější jaderné prostředky, které si do té doby svět ani neuměl představit. A které, jak Putin tvrdil, jsou dosud jedinečné a nepřekonatelné nejen nyní, ale i v dohledné budoucnosti. Abych vás příliš neunavoval technickými podrobnostmi, ale abyste si přesto učinili jakousi představu, o čem Putin hovořil, uvedu, že jde o zcela nové generace komplexů mezikontinentálních jaderných zbraní, ať už odpalovaných z pozemních nebo podmořských základen (ponorek), které překonávají vše, co jsme dosud znali: počínaje pohonem jaderného energetického systému raket, který je mnohokrát minimalizován, ale až se stokrát větší účinností – překonává rychlost dvacet machů (1 mach se rovná 1 062 km/hod.) a má prakticky neohraničený dolet. Rakety mohou obletět zeměkouli přes libovolný pól, a to ještě letem podobným raketám s plochou dráhou letu, tedy libovolně měnit jeho směr a výšku při zachování této neuvěřitelné rychlosti. Proti těmto raketám různých typů, které již prošly zkouškami, je jakákoliv protiraketová obrana neúčinná, prostě ji obletí v rychlosti, jež je pro případného protivníka nedosažitelná. A nejen obletět, ale i obeplout, obdobné systémy jsou vytvořeny i pro jejich odpálení pod vodou se stejným efektem – rychlostí, měnící se dráhou pohybu, nezachytitelností dosavadními systémy obrany a nakonec s nepředstavitelně ničivými účinky. Putin dokonce navrhl u tří komplexů nové generace, které dosud nebyly pojmenovány, aby lidé posílali návrhy na jejich název na webové stránky ministerstva obrany. Tak jako u nás zoologické zahrady návštěvníkům navrhují, aby pojmenovaly nová mláďata a poté se kmotrové do jisté míry o ně starali.

Tím se má vlastně celý tento vojenský komplex stát také do jisté míry dítětem všeho národa. Proč Putin tak před ruskou, ale i mezinárodní veřejností odtajnil do té doby utajované, či alespoň běžným občanům neznámé vojenské taje? Především tím chtěl potvrdit, že dávno, nejméně před patnácti lety, pominuly ty časy, kdy Rusko bylo téměř na kolenou a v troskách, vždyť v roce 1998 jeho produkce poklesla dokonce na čtvrtinu prvního roku po válce.

Zadruhé chtěl jistě demonstrovat, že po Jelcinově rozkladu právě on dal dohromady opět mocnost, která si svou silou v ničem nezadá s postavením bývalého SSSR, naopak ho předčí.

Zatřetí chtěl ukázat, že rozklad byl relativně zdánlivý, že Rusko má stále zdroje a kapacity jak lidské, tak surovinové, vědecké, technické a další, aby se ve vojenské oblasti dostalo na světovou špičku.

Začtvrté tím současně naznačil, že z řízení takovýchto grandiózních projektů nemůže někomu jinému předat otěže, ale dílo musí dokončit, nejlépe doživotně.

Současně tím dává světu na vědomí, jak silná a neporazitelná je Ruská federace. Krym a východní Ukrajina jsou jen malými zlomky té rozhodnosti, s níž chce hájit ruské hranice a bezpečnost státu. Současně tím zahrává na nejcitlivější strunu ruských občanů, jíž je národní hrdost: Rus raději zůstane žít o kůrce chleba, než by obětoval sebemenší národní zájem.

Putin přitom podotkl, že to vše je dílem tisíců pracovníků, nevyčerpatelných ruských zdrojů, ať už lidských či ekonomických, a je zbytečné komukoliv kalkulovat s tím, že ho v tom může kdokoliv a čímkoliv vyčerpat.

Jistě, v první části svého projevu se zmínil i o tom, co vše se v příštích šesti letech, což je doba prezidentského mandátu, chystá ke zlepšení ekonomické a sociální situace obyvatel – od snížení počtu lidí pod hranicí chudoby na polovinu – z nynějších dvaceti na deset milionů, zlepší se péče o mladé rodiny, zvýší se důchody, rozšíří bytová výstavba, zlepší infrastruktura.

Ale nemohu se ubránit představám, že kdyby se veškerý tento potenciál, jenž se věnuje na vojenské účely, na zastrašení případného protivníka, věnoval opravdu rozvoji blahobytu, za šest let by tu musel být – obrazně řečeno – ráj na zemi. Vždyť Rusko v tom má potřeby stejně nedozírné, jako je sibiřská tundra a tajga, jako jsou lety balistických, křídlatých a dalších raket. Sibiř stále zůstává téměř panenskou oblastí – a je to kraj pětadvacetkrát větší než Evropa. Trápí ji často neprůchodná rozloha, věčně zmrzlá půda, bažiny, komáři, nedostupnost mnoha míst. V ekonomickém a sociálním postavení většina dalších měst nedosahuje úrovně Moskvy a v řadě případů jsou to až propastné rozdíly, stejně tak jako mezi životem lidí ve městech a na venkově.

Na druhé straně Rusko trpí největšími sociálními rozdíly na světě, nůžkami mezi špičkami oligarchů, zejména těch šestadevadesáti miliardářů, a milionovými masami ostatních. Příjem jednoho procenta obyvatel se rovná příjmu 71 procent zbývajících. Takový rozdíl najdeme snad jen na Kajmanských ostrovech, a to jen z důvodů, že jsou daňovým rájem. Představte si, kdyby se veškerá tato vojenská kapacita změnila v občanskou! Jak by znělo místo raket nedosažitelných žádnými existujícími prostředky, kdyby bylo možné uvést, že vybavení rodin a jejich bytů je na úrovni pro jiné nedosažitelné, že sibiřské tisíce kilometrů zkracují vlaky jedoucí pětisetkilometrovou rychlostí, že každá vesnice má vodovod a kanalizaci, každá škola pro každého žáka počítače a jiné vybavení...

Bohužel stále ještě žijeme ve světě více než čtvrt století po skončení studené války, kde nejvyšším měřítkem zajištění státu je jeho vojenská, a nikoliv společenská síla, od zabezpečení základních potřeb po plnou demokratizaci. Dalo by se říci, že v blahobytu zatím mohou žít zbraně, které nevytvářejí hodnoty, ale jsou určeny k tomu, aby je ničily. A ti, kteří je tvoří, vyrábějí, řídí, ti se zatím musejí uskrovnit. Jak dlouho ještě bude měřítkem vyspělosti státu tak pokřivený pohled?