Zúčastnil jsem se jako novinář všech pěti summitů prezidentů Ronald Reagan – Michail Gorbačov. Jejich smyslem bylo i v období studené války najít způsob, jak předejít té horké, zejména jaderné válce. Snad nejblíže tomuto cíli byla jednání v Reykjavíku, kdy zejména ve čtvrtém, neplánovaném setkání vůdců obou supervelmocí už byla téměř na spadnutí dohoda o totálním zničení těch nejničivějších zbraní, tedy úplném jaderném odzbrojení. Celá diskuse uvízla na tom, že Reagan nechtěl ustoupit od tehdy vyvíjeného programu tzv. hvězdných válek, přesněji Strategické obranné iniciativy (Strategic Defense Initiative). Cílem iniciativy bylo za využití nejnovějších technologií vybudovat takový obranný systém, který by zničil nepřátelské střely ještě před jejich dopadem na území USA nebo jeho spojenců. Gorbačov argumentoval, že zničí-li se všechny nosiče a jejich hlavice, není nutné vyvíjet proti nim obranu, Reagan ustoupil v tom, že přizval tehdejší SSSR na spolupráci při vývoji tohoto systému a požadoval jeho dotažení alespoň do fáze laboratorních zkoušek.

K ničemu podobnému nedošlo, místo toho se podařilo uskutečnit dohodu o snížení protiraketové obrany, původně dvou, poté jednoho systému se sto antiraketami s tím, že si každá strana určí, kde ho chce umístit. Sověti se rozhodli na okruh kolem Moskvy, USA v Grand Foks. Vycházelo se z logiky toho, že kdo nemá dostatečně zajištěnou vlastní obranu, nepodnikne ani první úder, protože by se vystavil nejméně stejně silné odvetě. K jejímu provedení zbýval přinejmenším čas letu rakety, což se tehdy odhadovalo na 20–30 minut. Nezachránilo by to napadeného, ale současně zničilo i útočníka. V tom spočívala v období studené války strategická rovnováha sil.

Nebyla to jen jaderná „hra“ velmocí. Za nejutajovanější objekt v naší republice se považovaly až do roku 1990 tři skladiště jaderných hlavic, zvaná Javor, kde byly pod sovětským velením a mimo jakoukoliv naši kontrolu uloženy hlavice, které bylo možné bez prodlení nasadit na taktické rakety na pojízdných podvozcích, které by se v blízkosti úložišť připravily k boji a odpálily. Pravděpodobně by po dráze jejich letu následoval protiúder, ale to by už nosiče stačily odjet a zůstaly by jen české vesnice v okolí. Bezpečnostní pojistkou byl vždy právě tento možný protiúder – z jedné či druhé strany. V tom byl vůbec smysl garance toho, aby se studená válka nezměnila v horkou, i kdyby některý z vůdců obou mocností měl příliš horkou hlavu. Jak víme, fungovalo to.