Téma besedy bylo Pražské jaro a sametová revoluce, a pozvání turecké neziskové organizace, vycházející z mírového učení Fethullaha Gülena, přijel doc. PhDr. Pavel Mücke, PhD,  z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.

Emigrant není hanlivé slovo

„Současné české dějiny v současném českém podání jsou dějiny svědků a pamětníků. Což je chronologicky nějakých 80 až 100 let. Přelomová etapa byla v období druhé světové války, ale jak se proměňují generace a pamětníků bohužel ubývá, takže soudobé dějiny jsou taková plovoucí bublina,“ uvedl na úvod Mücke. „Zatím co emigrace je řekněme migrační pohyb, který směřuje z domovské země do zahraničí s trvalejším rázem, tak exil je podobný, ale je k tomu ještě dodána politická aktivita. Řada emigrantů, která odešla do zahraničí, tak se začala politicky angažovat až v zahraničí – anebo naopak.“

Představil se pak slovy: „Jsem z oddělení, které se zabývá dějinami sociálními a kulturními a tam nás zajímají takzvané malé dějiny, tedy osudy některých lidí, malých skupin, které nejsou tak vidět. Takže jde o příspěvek k dějinám společnosti jako celku.“

Coby kdyby…

A pak ještě „promýšlení“ historie, co by se stalo, kdyby... Někdo může podle Mückeho namítnout, že „… toto historikům nepřísluší, protože události se staly v nějakém sledu a s tím nic neuděláme. Na druhé straně jestliže máme zkoumat dějiny objektivně a nezaujatě, tak k tomu patří zvážení významu událostí či lidí v dějinách a k tomu patří i to, že se ptáme, co by se stalo jinak, proč přisuzujeme nějaký význam nějaké události. Toto bádání se začíná intenzivně rozvíjet a začínají první práce, které se snaží dodržet dobové prameny, ale zvažují se určité alternativy. Někdy to prostě člověk vidí až z retrospektivy, co by se stalo, kdyby…“
„Říká se, že na proměnu režimů od totalitního k demokracii je třeba někdy tři až čtyři generace. Takže jsme stále v období transformace. V období 1948 až 1989 Československo a zejména české země utrpěly úbytkem zhruba 450 000 lidí. A to jsou čísla poměrně orientační, řada expertů říká, že to bylo ještě o poznání více,“ pokračoval akademik Mücke.

„Zabýval jsem se také dějinami cestování a cestovního ruchu a vím, že se dříve statistiky dělaly trochu ledabyle a na koleně a někdy vůbec. Pro historické poznání po několika desetiletí se pak nemáme o co opřít. Diskutuje se hodně o tom protikomunistickém odboji, který je specifický tím, že postrádal regulérní mezinárodní uznání a jeho protagonisté se s tím po celý život potýkali. Promítá se to i do nazírání na tuto problematiku do dnešních dnů. Klasickým případem je diskuse kolem bratrů Mašínových, jestli mají být vyznamenáni či nikoliv. Zase se to bude řešit na konci října. Současný pan prezident to vyřešil šalamounsky, to znamená, že ocení jejich sestru a myslím, že i posmrtně maminku.
To byl příklad exilového hnutí poúnorové doby.“