Vzpomínka na Castra: Doutníky a rakety

Cestovní pas s podpisem Fidela Castra bohužel už nemám. Sebraly mi ho orgány ministerstva vnitra, když jsem žádal o nový pas a zřejmě už je dávno skartován. Přesto vzpomínka na to, jak jsem podpis získal, zůstane navždy v mé paměti.

Pracoval jsem jako vedoucí zahraničního oddělení Mladé fronty, když mi z osobního oddělení přidělili novou sekretářku, pohlednou blondýnku, i v práci šikovnou, takže jsem neměl proti ní žádné námitky.

Asi měsíc po jejím nástupu se u mne v kanceláři objevil mladý pohledný muž menší postavy, tak mého věku, hovořící plynně španělsky. Brzy jsem pochopil, že vlastně nepřišel za mnou, ale za mou sekretářkou. U mne se zastavil jen proto, aby mě požádal uvolnit sekretářku z práce tak na dva dny, ale s podmínkou, abych to nikde nehlásil. Třeba se jí udělalo nevolno, poradil mi, abych odpovídal, kdyby ji někdo sháněl. Jako pozornost mi za to věnoval krabici kubánských doutníků. Těch nejlepších, jež se rolovaly na stehnech kubánských dělnic a byly určeny pro nejvyšší místa. Alespoň tak je oceňovali moji přátelé, protože sám jsem doutníky nekouřil.

Návštěvy a „náhlá nevolnost“ sekretářky za kubánské doutníky se párkrát opakovaly, než jsem nakonec dostal pozvání, abych sekretářku doprovázel při její cestě na Kubu. Na havanském letišti se naše letadlo zastavilo na kraji přistávací plochy, ani nedorolovalo k odbavovací hale, protože nás tam čekal džíp s naším známým a s vousatým řidičem.

V něm jsem okamžitě poznal Fidela Castra. Nebylo to tak obtížné, doprovázela nás v jiném džípu jeho ochranka. Řidič s autem zamířil na Ostrov borovic (Isla de Pinos, během světového festivalu mládeže a studenstva přejmenovaný na Ostrov mládeže). Řídil bravurně a s největším potěšením se snažil svým ochráncům ujet, oba si až s dětskou radostí užívali, aby se před svou návštěvou předvedli.

Mne brali na milost jako nutný přívěšek, který po čase, když je jízda omrzela, odložili. Při jízdě nás častovali historkami o svém pobytu na ostrově, když zde byli uvězněni po prvním nezdařeném pokusu o převrat. Tam také kuli plány, jak se znovu vrátit, svrhnout Batistu a zavést ve své vlasti místo diktatury režim, který by spíše připomínal francouzský, než vazalský stát s rájem pro americké turisty.

Jako student patřil sice k těm levicově smýšlejícím, ale do čela nově přejmenované a fakticky nově ustavené strany se prý dostal dokonce jistým nedopatřením: až po jeho zvolení se zjistilo, že nemá stranickou legitimaci a tak mu ji vystavili dodatečně s číslem jedna.

Jinou otázkou je, jak se dál vyvíjely jeho názory a jeho činnost. V této kratičké vzpomínce líčím jen to, jak nám popisoval to období, kdy po jejich vítězném tažení do Havany Spojené státy uvalily na Kubu totální blokádu. Země, která byla zvyklá jen hýčkat turisty, vyrábět doutníky a pěstovat cukrovou třtinu, se najednou ocitla v kritické situaci. A když Moskva přišla s nabídkou, že cukr odkoupí, dokonce i ty doutníky, a za to na Kubu pošle vše, co budou potřebovat (to ještě netušil, že to budou i rakety), ve vztahu k tomuto ostrovu plně zastoupila Američany. Nejen zbožím, ale i politickým diktátem.

Právě ty sovětské rakety na Kubě mě přivedly ještě k jiné vzpomínce. Někdy v devadesátém roce jsem se v Praze setkal a posléze k rozhovoru odvezl do svého bytu Sergeje Chruščova a Sergo Mikojana. Se Sergejem jsem se znal už dříve, když jsem byl v Komsomolské pravdě na stáži a šéfredaktorem byl Alexej Adžubej, zeť tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSSS. Tak jsem se seznámil nejen s jeho ženou Radkou, ale i s jejím bratrem Sergejem.

Při kávě u mne v bytě jsme se mimo jiné bavili právě o sovětských raketách na Kubě a krizi, kterou vyvolaly. Tak ostrou, že při ní visel světový mír na vlásku, možná na jednom z nejtenčích v období studené války. Nechci opakovat známé skutečnosti, ale to, co mi z jejich zákulisí prozradili oba Sergejové. Vždyť syn generálního tajemníka byl tehdy raketovým odborníkem, pracoval na konstrukci jaderných raket pro ponorky a jeho přítel, také Sergej a syn dalšího z nejvlivnějších sovětských politiků Anastaze Mikojana, byl právě v květnu 1962 ve svých sedmadvaceti letech jmenován velvyslancem v Havaně. Jeho otec byl v té době Chruščovem pověřen, aby jménem SSSR jednal s Fidelem Castrem jak o rozmístění sovětských raket na Kubě, tak poté, když Chruščov na základě dohody s Johnem Kennedym nařídil rakety stáhnout, aniž by o tom předem Castra informoval a ten na protest proti tomu přerušil veškeré své styky se Sověty. Aby se s nimi nemusel vůbec setkat, utekl z Havany do pohoří Sierra Maestra, kde kdysi působil jako partyzán. A tam ho oba Mikojanové tehdy hledali, aby se s ním jménem Moskvy usmířili a vysvětlili všechny okolnosti Chruščovova tehdejšího rozhodnutí.

Z jejich úst jsem si tehdy poprvé vyslechl i onu historku, dnes již poměrně známou, o snad nejkritičtějším okamžiku celé krize: v době americké námořní blokády se jedna ze sovětských ponorek dostala pod americkou vojenskou flotilu. Sonory ji okamžitě zjistily a z bitevních plavidel Američané na ponorku spouštěli výstražné miny, aby ji donutili se vynořit. Tehdy ještě neexistovalo přímé spojení s Moskvou. Proto pro sovětská válečná plavidla platil princip, že na lodi tři muži, každý s právem veta, mohou rozhodnout, ocitne-li se jejich plavidlo v nebezpečí, jak budou na danou situaci reagovat. Na ponorce měli toto právo kapitán, jeho zástupce a tzv.politruk, tedy zástupce kapitána pro věci politické.

Když se ponorka začala otřásat pod výbuchy výstražných min, řešili otázku, zda se bránit torpédy, z nichž jedno mělo i jadernou hlavici, nebo poslechnout a vynořit se. Kapitán a politruk byli pro útok, třetí muž to však vetoval. Ponorka se vynořila a na hladině se pak signalizací s Američany domluvili a ti je nechali na hladině odplout. Dovedeme si však představit, co by asi nastalo, kdyby torpéda a zvláště to jaderné, zasáhla některou z lodí americké flotily?

Jen dodám, že Mikojanové skutečně nakonec Fidela Castra našli, ale zřejmě si s ním hned doutník nezapálili. Nakonec se však opět poslušně zařadil do šiku a dělal to, co měl. A někdy, co ani nemusel.

Abych nezapomněl, ten podpis do pasu mi dal poté, když jsem si uvědomil, že jsme přece neprošli pohraniční kontrolou – a jak se budu vracet bez příslušného razítka? Tak mi Fidel Castro svým podpisem udělil vízum. Jaká škoda, že už je skartované...

Autorem textu je Milan Syruček.