Svět zapomněl na to, že v polovině šedesátých let se Praha, podobně jako i jiné metropole východního bloku, stala ideologickým bojištěm mezi Pekingem a Moskvou. Oficiálně se Češi přikláněli na stranu Rusů. Číňané nicméně využívali svého vlivu. Jejich praxí tehdy bylo zvát vysoké počty českých studentů na večeře a setkání, které se konaly na čínské ambasádě v Praze. Na těchto setkáních propagovali svojí protisovětskou kulturní revoluci. (Měli skvělé jídlo, ale české pivo nenalévali.)

Sovětská ambasáda a prosovětský režim v Praze z těchto aktivit přirozeně příliš nadšeny nebyly. Vzpomínám si, jak jsem byl popotahován kvůli tomu, co jsem o setkáních na čínské ambasádě napsal pro tehdejší studentský časopis Ekonom.

Když přišla srpnová invaze, Číňané byli u vytržení. Důvodem bylo to, že vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa a násilné umlčení Pražského jara v srpnu 1968 v podstatě potvrdily základní ideologické pilíře jejich propagandy. Podle nich totiž Kreml a jeho vládci („novodobí carové“) ve východní Evropě sledovali svou vlastní „nacionálně šovinistickou, velmocenskou a hegemonní“ politiku. A Číňané měli i další obavu. Báli se, že příště by na řadě mohli být třeba právě oni.  

Johnson invazi přešel. Sovětský velvyslanec byl v šoku

V týdnech, které následovaly, byl vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v Pekingu odsuzován mnohem ostřejšími výrazy než ve Washingtonu. Americký prezident Lyndon Johnson tehdy doslova šokoval sovětského velvyslance Anatolije Dobrynina tím, že násilí v Praze doslova ignoroval.  

Johnson totiž doufal v setkání se sovětským premiérem Alexejem Kosyginem v Leningradě a v dohodu SALT týkající se kontroly nad jadernými zbraněmi.

Mezitím spolu s tím, jak občanská neposlušnost v Praze po srpnové invazi narůstala, se vztahy mezi Čínou a sovětským Ruskem dále vyostřovaly. Nejvíce na hraně byly v době, kdy se na protest proti sovětské okupaci vlastníma rukama upálil Jan Palach.   

Z obav před možnou sovětskou invazí čínští lídři v kritice Kremlu kvůli invazi do Československa pokračovali. Číňané nebyli pouze první, kdo invazi otevřeně zavrhli, ale rovněž i první, kdo ji označili za konkrétní příklad Brežněvovy nové doktríny tzv. „omezené suverenity“. Tato doktrína mohla být použita pro hypotetickou vojenskou intervenci Sovětů do jakékoliv země komunistického bloku.

Masakr na Ussuri

Nezůstalo jen u slov. Nepřátelská vystoupení a prohlášení nakonec vyústila v ostrý konflikt v raných měsících roku 1969. Tehdy proti sobě stanuly čínské a sovětské síly v ostrém střetu kvůli nejasně vymezeným hranicím na řece Ussuri na Dálném východě. Stovky obětí byly na obou stranách.

Když Peking vyhlásil po událostech srpna 1968 s Prahou solidaritu, horkokrevný ruský ministr obrany Andrej Grečko dokonce obhajoval napadení Číny jadernými zbraněmi.

O mnoho let později vysvětlil Henry Kissinger, někdejší poradce pro národní bezpečnost amerického prezidenta Nixona, na setkání Rady pro mezinárodní vztahy (Council on Foreign Relations) v New Yorku, že se Spojené státy každým dnem – spolu s tím, jak se krize v Československu zintenzivňovala a Rusové s Čínany se začali vzájemně zabíjet na řece Ussuri – obávaly propuknutí jaderného konfliktu, který by znamenal zkázu celého světa. I tak ale Kissinger spolu s Nixonem dramatického vyhrocení brilantně využili, když se jim podařilo USA otevřít Číně.

Čínský strach z možné konfrontace se Sověty pokračoval dvě následující desetiletí. V sedmdesátých a osmdesátých letech Amerika dokonce spolupracovala s Číňany proti prosovětsky naladěnému Vietnamu, který samotní Číňané nazývali „Kubou východu“. Následně po vojenském vstupu Sovětů do Afghánistánu v roce 1979 Číňané společně s Američany skrytě podporovali afghánské bojovníky v jejich boji proti ruským vojákům.  

Vzpomínám na to, jak jsem byl v roce 1983 pozván, abych přednášel v Pekingu a v Šanghaji na půdě čínské akademie věd a ministerstva obrany. Jeden z tamních vysoce postavených představitelů mi tehdy řekl, že je přesvědčen o tom, že se Čechoslováci v roce 1968 měli Rusům vojensky bránit. Ten čínský představitel mi tehdy citoval ministra zahraničí carského Ruska z 19. století hraběte Gorčakova. Mluvil o tom, že Rusové mají vždy problém s tím, rozpoznat, když už by se měli zastavit.

Obava z jaderného střetnutí

Ani tehdy se nicméně na Prahu nezapomnělo. Číňané se skutečně báli toho, že by jejich konflikt s Ruskem mohl eskalovat až do podoby jaderného střetnutí. „Schovávejte si obilí, kopejte tunely a nikdy neusilujte o nadvládu, dominanci nad jinými,“ citovali tehdy slova svého předsedy Mao Ce-tunga.

V roce 1987 mne Číňané pozvali znovu. Bylo to v době, kdy začínali vyhlížet změny, ke kterým mělo postupně začít docházet pod taktovkou Michaila Gorbačova v Kremlu. Nejvíce je ale zajímalo, jak by mohli zkrotit ruskou rozpínavost.

Číňany můžeme za jejich podporu Pražského jara ocenit. Rozhodně bychom ale neměli oslavovat brutální represe, ke kterým se jejich režim uchýlil v roce 1989 na náměstí Nebeského klidu, kde došlo k masakru demonstrujících studentů. Stejně tak bychom neměli Čínu chválit za její velmi chabé výsledky v oblasti lidských práv.  

Nejvýznamnějším důvodem pro to, aby prezident Zeman k výročí srpna 1968 promluvil, což se nicméně nestalo, měla být skutečnost, že narůstající počet Rusů je přesvědčen o tom, že intervence Kremlu do Československa v roce 1968 byla ospravedlnitelným zásahem a de facto osvobozením, nikoliv brutální invazí. Zeman měl jasně vystoupit a tuto interpretaci odmítnout a vyvrátit.

Vpád do Československa v roce 1968 proběhl podle podobného scénáře jako ruská intervence na Krymu v roce 2014. Rusové stale trpí svou nemocí, usilují o hegemonii a zkrátka nevědí, nedokážou rozpoznat vhodnou chvíli, kdy by se měli zastavit, kdy by měli přestat. V roce 2014 Kreml vydal nařízení, které opravňuje ruské jednotky intervenovat v jakékoliv zemi, kde jsou upírána či poškozována práva ruských občanů či menšin.

Na význam tragédie srpna 1968 nesmíme zapomínat. Stovky tisíc lidí včetně mé osoby byly odsouzeny v nepřítomnosti kvůli tomu, že na invazi reagovali odchodem na Západ. Někteří z nich své rodiny neviděli celá desetiletí.  

Stovky tisíc příznivců demokratických reforem v Československu, mezi něž patřil I Miloš Zeman, byly následně stigmatizovány a tito lidé byli opakovaně vyhazováni z práce. V tomto temném období byli vězněni disidenti jako například dramatik Václav Havel. Svoboda naší země, kterou dříve podepřelo bohaté kulturní dědictví lidí, jako byl Karel Čapek, Franz Kafka, Milan Kundera, byla opět odepřena.

Země, která kdysi prosperovala, byla v roce 1968 plna nadějí na vyhlídky oživení ekonomiky, ale byla následně zneužita ruským vojenským a průmyslovým komplexem.

Zatímco v roce 1948 naše země pomáhala cvičit bojovníky izraelského hnutí Hagana a prostřednictvím materiální podpory a vojenského výcviku se stala pomyslnou porodní  asistentkou Státu Izrael, tak během sovětské okupace jsme cvičili bojovníky palestinského hnutí a zároveň i krvežíznivé syrské teroristy.

Miloš Zeman nesmí události osmašedesátého roku ignorovat, kdykoliv se setká s čínskými nebo s ruskými představiteli, stejně jako by neměl zapomínat na naivní, leč odvážný experiment, kterým Pražské jaro bezesporu bylo.

Měl by si rovněž uchovat vzpomínku I na to, že snahy Rusů události Pražského jara umlčet téměř vedly k jadernému střetnutí s Čínou.

Dr. Ing. Jiří Valenta je autorem publikace Sovětská intervence v Československu, 1968: anatomie rozhodnutí, s předmluvou zesnulého Alexandra Dubčeka. Valenta je bývalým profesorem na armádní postgraduální škole amerického námořnictva v Monterrey, v současnosti spolupracuje s izraelským centrem BESA (Begin-Sadat), Centrem pro strategická studia při Bar Ilanově univerzitě v Tel Avivu. Valenta je autorem a knižním editorem řady publikací. Je dlouhodobým členem prestižní Rady pro mezinárodní vztahy (Council on Foreign Relations). 

Autor: Jiří Valenta

Přeložil Jonáš Kříž (redakčně kráceno)

-----------------------------------------------------------------------------------------

THE SOVIET INVASION OF CZECHOSLOVAKIA ALMOST LED TO RUSSO-SINO NUCLEAR WAR

Jiri Valenta

August 28, 2018

It’s not too late. The anniversary of the 1968 invasion of Czechoslovakia has come and gone, but President Milos Zeman can still speak out and hopefully disabuse 96% of the Czech people who believe that that this event was not one of the most traumatic in Czech history. It was. And not just Czech history, but world history. It almost led to nuclear war between Russia and China!

The world has forgotten that in the mid 1960’s, Prague , like other Communist capitols, became an ideological battlefield between Beijing and Moscow. The Czechs were officially siding with the Russians, but the Chinese, used to invite dozens of Czech students like me to nightly dinners and meetings at the Chinese Embassy In Prague, to promote their anti-Soviet Cultural Revolution. (Their food was great, but they didn’t serve Czech beer). The Soviet embassy amd pro-Soviet regime in Prague were not thrilled. And I was investigated as I wrote about the Chinese meetings in an article for the student journal Ekonom

The Chinese were thrilled that the Prague Spring and the Russian invasion to quell it, proved Beijing key propaganda point; the Kremlin and its “new tsars” were pursing “great chauvinistic and hegemonic” policies in Eastern Europe. They also worried that they might be the next victims.

In the weeks following the invasion, it was repudiated in much stronger language by Beijing than by Washington. There, President Lyndon Johnson shocked Soviet ambassador Anatoly Dobrynin by virtually ignoring the violence in Prague. He was hoping to meet with Soviet Premier Alexei Kosygin in Leningrad to launch SALT arms control negotiations. Meanwhile,as civil disobedience intensified in Prague, the relations between China and Russia grew more ever more hostile. The climax was Jan Palach’s turning himself into a human torch in protest to the occupation..

Worried that the Soviets might also invade them, the Chinese leadership continued to hammer the Kremlin on the occupation. They not only condemned the invasion but were the first to call it a manifestation of a new Brezhnev Doctrine of limited sovereignty, one that sought to justify Soviet intervention in any communist country.

Then the hostile words turned into deadly bullets. In early 1969, fighting between China and Russia broke out at their mutual, poorly delineated borders-- the Ussuri River in the Far East. It produced hundreds of casualties on both sides. As Beijing declared solidarity with Prague, Russia’s hot headed Defense Minister, Marshal Andrei Gretchko, advocated nuking China! As during the 1962 Cuban Missile Crisis, nuclear forces on both sides went on high alert! In Prague meanwhile, thousands of young Czech demonstrators, carrying signs and crying Ussuri! Ussuri! upheld the Chinese cause after the Czechs won an April 1969 ice hockey match against Russia.

Years thereafter, President Nixon’s former NSA, Henry Kissinger, explained to us at the U.S. Council on Foreign Relations in New York, that every day, as the crisis in Czechoslovakia intensified and Russians and Chinese were killing each other, he feared a coming nuclear war would eventually engulf the United States. known to most, the world came close to Armageddon.

Brilliantly exploiting the Russo-Chinese nuclear brinkmanship, however, Nixon and Kissinger, changed the world with a triangular, revolutionary opening of the U.S. to China.

Chinese fears of confrontation with Russia continued for two decades. In the 1970’s, and 80’s America cooperated with the Chinese against pro-Soviet, united Vietnam, or what the Chinese used to call the “Cuba of the East.” Then, after the 1979 Soviet invasion of Afghanistan both the U.S and the Chinese supported with undercover aid the the Afghan rebels fighting the Soviet invaders.

In 1983, amidst a new Cold War, I was invited to lecture in Beijing and Shanghai by the Chinese Academy of Science and Ministry of Defense. A senior official at both institutions believed that the Czechs should have fought the Russians in 1968. Citing Russia’s 19^th century foreign minister, Count Gorchakov, he recalled that the “Polar Bear,” as they call Russia, has always displayed “the greatest difficulties in knowing where to stop.”

Their Ministry of Defense meanwhile, translated and advance of my book, Soviet Decision-Making for National Security (1985) for all their military institutions. It dealt with Russia’s interventions in Prague and in Kabul.

Prague was still not forgotten. Fearing eventual nuclear confrontation with Russia, they also cited Chairman Maou's instructions: “Store the grain, dig the tunnels and never seek hegemony.”

In 1987 I was invited again. By then the Chinese began to look into Kremlin changes under Mikhail Gorbachev. Yet they were still eager to learn how to curb the Polar Bear’s expansionism.

With this important background, President Milos Zeman must refrain from appearing to praise the Chinese for curbing their own dissenters, LENI FIND EXACT QUOTE Rather he should remind the Czech and Chinese people how the Czech invasion almost caused a nuclear war between China and Russia. While we praise them their support of Prague, but do not endorse the brutal repression of their students in 1989 Tienanmen Square and their poor record on human rights.

The Most important reason for President Zeman to speak out, however, is that an increasing number of Russians now believe that the Kremlin 1968 intervention was justified -- a liberation, not a brutal invasion. Zeman should firmly disabuse the Russians of that notion. The 1968 Czech invasion was undertaken like the 2014 interventions in Crimea and the eastern Ukraine, because the Russians still have the continuing, hegemonic illness of not knowing where to stop, In 2014, the Kremlin issued orders empowering Russia to intervene in any country where the rights of Russian citizens were denied.

One cannot and must not forget the importance of the 1968 tragedy. . Hundreds of thousands of people, including student activists like me, were sentenced to jail in absentia as they ran to the haven of other countries. Some have not seen their families for a few decades. Hundreds of thousands of supporters of democratic reforms at home -- one of them outspoken Milos Zeman -- were stigmatized and repeatedly lost their jobs. In this dark period . dissidents like playwright Vaclav Havel were jailed ,

Then our freedom, buttressed by our rich European cultural heritage of men like Karel Capek and Franz Kafka, and Milan Kundara, was again proscribed, The land of democratic giant Tomas Masaryk became again as under Nazis, in view the view of communist -French writer Louis Aragaon an “intellectual Biafra”.

Our once prosperous land that hoped for economic revival was exploited by Russia’s military-industrial complex and its stooges. While in 1948 we trained Haganah freedom fighters and became though our arms and military training the principal midwife of the only democratic state in the Middle East, during the Soviet occupation we trained hundreds of PLO , Iraq and bloodthirsty Syrian terrorists,and produced Samtex for Libyan dictator Qaddafi that brought down 1980 Pan Am flight ?.

Whenever he is with Russian and Chinese leaders, Milos must not ignore the 1968 naive yet daring experiment known as the Prague Spring and the fact that the Russian attempt to quell it almost led to nuclear war with China. He should never denigrate Chinese dissidents. This is a message from supporters who voted for him, thinkers and entrepreneurs like another of his former classmates, Stan Sidlichovsky..

As prominent Russian writer my friend, Stanislav Kondrashev, prophetically wrote in 1990, “Whenever violence is done to history and the people’s will, it will sooner or later have to be paid for -- and the later this happens, the harsher the settlement.” Thus, our 1968 brief, yet powerful democratic revival that shook the Kremlin walls and almost led to Russo-Chinese nuclear war, must never be minimized, waylaid or forgotten. Never, ever!

Dr. Ing Jiri Valenta is the author of Soviet Intervention in Czechoslovakia, 1968; Anatomy of a Decision, Johns Hopkins, 1991, with a foreword by the late Alexander Dubcek. a former tenured professor at the U.S. Post graduate School in Monterrey, CA, he is presently a non-resident Senior Research Associate at the BESA [Begin-Sadat] Center for Strategic Studies at Bar Ilan University in Tel Aviv, Israel. The author and editor of several books, he is a long-standing member of the U.S. Council on Foreign Relations.