Text Závěrů a doporučení rozhodně není stručný. V elektronické formě má 58 stran, přičemž zdůvodnění se táhnou od písmena A až k označení FK, a doporučení je, včetně zmocnění předsedy dokument předat, 228.

První formulace, u které může čtenář zpozornět, je tato: „Hrozba terorismu v posledních letech vzrostla a rychle se vyvíjí; teroristické útoky nás všechny hluboce zasahují a vyžádaly si život a zranění mnoha nevinných lidí.“ Zde Evropský parlament uznává, že terorismus není jen okrajovou záležitostí „několika vyšinutých individuí“, nýbrž něčím, co společnosti v Evropě hluboce zasahuje.

Dalším uznáním je toto: „EU a členské státy dosáhly v potírání těchto hrozeb určitého pokroku, dochází k němu však spíše pod tlakem událostí než prostřednictvím iniciativních opatření, a jeho míra není ve všech členských státech stejná.“ Jinými slovy, europarlament uznává, že reakce na terorismus nebyla ideální, nebyla plánovaná, státy i EU nebyly připraveny a také, že některé státy zřejmě nedělaly v tomto ohledu dostatek.

Další „uznání chyby“, jak se dá text vykládat, se nachází v této formulaci: „Národní bezpečnost je sice podle ustanovení čl. 4 odst. 2 SEU a článku 73 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen SFEU) výlučnou odpovědností členských států, ale podle čl. 4 odst. 3 a článku 42 SFEU si Unie a členské státy navzájem pomáhají při plnění úkolů vyplývajících ze Smluv; národní bezpečnost je stále více závislá na svém širším evropském rozměru; národní bezpečnost není definována v žádném právním aktu EU, a ponechává tak členským státům velký prostor pro uvážení.“ Tato formulace nejmenuje žádné státy, co se z ní ale dá odvodit, je, že tento „velký prostor pro uvážení“ a neexistence definice národní bezpečnosti může vést k ohrožení států EU jinými státy kvůli jejich „uvážení“. Které státy to jsou, je necháno na úvaze čtenáře.

Europarlament také uznal, že v kombinované legislativě a pravomocích je, slušně řečeno, nepořádek: „Hranice mezi pravomocemi EU a pravomocemi členských států nejsou kvůli různým zvláštnostem a územním výsadám vždy jasné, zdůrazňuje význam spolupráce mezi těmito dvěma úrovněmi správy; různé postavení regionálních, národních, unijních a mezinárodních subjektů činných v oblasti boje proti terorismu, jejichž pravomoci se vzájemně překrývají a jejichž mandáty nemají dostatečně jasné vymezení, množství formálních i neformálních platforem pro spolupráci a výměnu informací, jakož i rozdělení pravomocí mezi jednotlivé regionální a celostátní agentury, mezi donucovací orgány a zpravodajské služby a mezi EU a její členské státy, vytvářejí složitou strukturu a mohou působit obtíže v oblasti koordinace postupu proti hrozbě terorismu a jeho účinnosti a soudržnosti.“