Od pádu železné opony uplynulo třicet let a Rychetský se zamyslel nad tím, zda je to málo, nebo dost, na přeměnu zotročené společnosti autoritativního režimu vlády jedné strany na svobodnou demokratickou společnost. „Ještě před deseti lety se zdálo, že, slovy Francise Fukuyamy, pádem tzv. železné opony dějiny v podstatě skončily. Zdá se, že vývoj posledních deseti let – nejen u nás, ale napříč naší euroatlantickou civilizací – mu nedává za pravdu,“ připomněl Rychetský.

V kontextu s tím zmínil, že v Ústavě České republiky se po jejím ustavení objevila nově vymezená definice státu – demokratický právní stát založený na úctě k lidským právům a svobodám. Tradiční pojetí demokracie jako Lincolnovy vlády lidu je doplněno o vládu práva. „Jde o výsledek poznání, že tradiční vláda opírající se pouze o momentální většinovou vůli si nesmí činit nárok na absolutní legitimitu. Ani zřetelně a demokraticky vyjádřená většinová vůle nemůže z nikoho učinit výlučného držitele pravdy,“ přiblížil Rychetský.

Reakce na obě světové války a na totalitní režimy minulého století spolu s poznáním, že demokracie je schopna sama sebe zničit, vyústily v materiální pojetí právního státu, zdůraznil Rychetský.

Události, které u nás doma, v některých sousedních státech a v Evropě na západ od nás, sledujeme v posledních několika letech, otevírají celou řadu otázek. „Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané a neléčené bolesti celého systému. Nedlouho poté se členské státy EU začaly názorově štěpit v důsledku náhlého přílivu uprchlíků ze zemí rozvrácených válkou a bylo veta po dřívějším optimismu a jednomyslném konsensu o další integraci,“ poukazuje Rychetský.

Za reálné nebezpečí pro současnou Evropu, která byla po dobu delší sedmdesáti let uchráněna hrůz globálních válek a vzájemné národní nesnášenlivosti, považuje Rychetský vzrůst národní a etnické sebezahleděnosti, xenofobie a někdy i antisemitismu. Slova jako solidarita nebo humanita se podle něj začala vytrácet z veřejného prostoru.

„V mojí zemi se dokonce odkaz Václava Havla obrátil v opak. Slova jako havloid, sluníčkář, pravdoláskař nezastírají svůj pejorativní náboj. Výsledky voleb u nás i v sousedních zemích ukázaly, že velká část populace má pocit, že dosavadní politická reprezentace jim nerozumí a nehájí jejich zájmy,“ poznamenal s tím, že logicky tak hledají někoho jiného, volí změnu.

Za to podle jeho názoru nemůžou „nové“ politické subjekty, které se vyrojily po celé Evropě, ale ty „tradiční“ strany, které nedokázaly reagovat na vývoj ekonomiky a společnosti.

V postkomunistických zemích je prý situace násobena tím, že velká část národa za těch 30 let prožila hluboké zklamání. Začalo to masivní privatizací, kterou provázela korupce. „Český národ byl po dlouhá desetiletí zvyklý žít v až nenormálně rovnostářské společnosti, a najednou vznikly hluboké sociální rozdíly,“ připomněl Rychetský realitu, která u velké části populace vyvolává sociální úzkost, ale mnoha politickým stranám úplně unikla.

Toho zákonitě využily nové subjekty, které slíbily změnu. Hlavním fenoménem je prý strach, se kterým se výborně pracuje ve volebních kampaních. „Opakovaně se vracím k výroku polského disidenta Jacka Kuroně, že poslední fází komunismu bude nacionalismus. Je to vidět na tom, že polský i maďarský režim na národních akcentech stojí. To byla opravdu prorocká věta,“ myslí si Rychetský.

Nacionalismus se podle jeho slov objevuje i v Česku. „Je to patrné třeba na tom, že takřka žádný politik si dnes nedovolí říci, že například podporuje přijímání uprchlíků, protože by se u voličů znemožnil,“ poukázal.

Zvláště závažné podle předsedy Ústavního soudu je, že dlouhodobým úsilím jistých lidí se povedlo vyvolat silný odpor i k Evropské unii. „Vystoupení z ní by bylo katastrofou a málokdo si uvědomuje, že bychom se ocitli v daleko vážnějších ekonomických i politických problémech, než si vůbec dovedeme představit,“ varoval.

Pozastavil se nad tím, že v naší zemi je částí politické a mediální sféry za nepřítele a viníka odpovědného za osobní neúspěchy označována dokonce i Evropská unie. „Strach, bezradnost a pocit bezmocné opuštěnosti vytvořily optimální podmínky pro nové spasitele, kteří s nimi velmi dovedně pracují,“ poznamenal.

Veřejně hlásané obavy z konce liberální demokracie mají podle Rychetského jednu velkou slabinu – způsobili je totiž právě představitelé liberální demokracie. Neuvědomili si prý, že zůstala jen slova, a systém se začal rozpadat. Nápravu a renesanci hodnotového systému vidí pouze ve větší míře emancipace občanské společnosti, v jejím sebevědomí a v obnovení principu svrchovanosti občana, který si dokáže prosadit do reálného života naplnění zásady, podle níž musí politická reprezentace sloužit ve prospěch obecného blaha, nebo odejít.

„Pevně věřím, že v této zkoušce obstojíme. Dovolte mi, abych své vystoupení uzavřel slovy, která Shakespeare vložil do úst umírajícího Merkucia: ‚Ta rána není ani hluboká jako studně, ani široká jako vrata. Ale stačí‘,“ dodal na závěr Rychetský.