V knize například Šafr uvádí, že „legenda o slavných vítězstvích husitských Čechů nad německými křižáky živila český nacionalismus zhruba od poloviny 19. století, přispěla k převládající hrdinské ideologii první republiky a nakonec nasytila ideologii režimu KSČ. Tato agresivní a vládnoucí ideologie pak při oslavě husitství dovedně spojila protiněmeckou zášť s protikatolickou nenávistí, čímž podpořila proruské a ateistické směřování režimu.

Tyto destruktivní emoce pak korunovala předstíráním, že husité byli vlastně předchůdci komunistů, kteří usilovali o rovnost a beztřídní společnost. K takovému obrazu bylo potřeba historický obraz silně zjednodušit a zmanipulovat. Byl téměř zakryt fakt, že šlo o vypjatě náboženské hnutí, jehož základní charakteristikou bylo očekávání druhého příchodu Krista (v teologickém jazyce parusie), který se měl zjevit přímo zde, v Čechách, a skrze Čechy měla lidstvo potkat spása a konečné vítězství Dobra nad Zlem. O tom se ve školách za socialismu téměř mlčelo – místo toho jsme poslouchali nesmysly o třídním boji.“ Stejně tak vyzdvihuje, že byla zamlčena i národnostní rozmanitost na obou stranách. Poukazuje, že mezi křižáky lze najít vedle Němců, také Francouze, Holanďany, Uhry i třeba Španěly. Husitství bylo podle něj jistě českým fenoménem, ale i mezi husity lze najít německy mluvící jednotlivce nebo třeba Angličana Petra Payna.

„Třetí falsifikace se týkala preferovaných stran sporu. Nacionalisté i komunisté upřednostňovali vždy radikální husity, zejména tábority a Žižkovy sirotky. To byli podle nich hrdinové a praví Češi. Přitom zastavení rozvratu země po krvavém běsnění umožnilo naopak vítězství umírněných husitů ve spolupráci s katolíky,“ je uvedeno v knize a pokračuje, že jestli husitské náboženské války mohou poskytnout tolik ideových živin nacionalismu a ideologii komunistického režimu, je to první signál, že bychom se měli mít před husitstvím na pozoru. „Když pak vidíme prezidenta Miloše Zemana, jak vstupuje do Vladislavského sálu Pražského hradu za znění tónů husitského chorálu Ktož sú boží bojovníci, něco tu od základu nehraje. Nikdo si vážně nemyslí, že je Miloš Zeman boží bojovník. Melodii tohoto chorálu měl mimochodem nastavenou na svém mobilním telefonu i plukovník Robert Šlachta, někdejší velitel speciální jednotky policie, která svrhla svojí divadelní akcí legální vládu středopravicové koalice,“ přibližuje v daném kontextu a pokračuje, že si nemyslí, že současný český „boží bojovník“, který se hlásí k husitskému odkazu, věří v Boha.

„Husitské převleky na sebe berou obvykle osoby a akce, z nichž neplyne nic dobrého pro moderní uspořádání veřejných věcí a pro koncept liberálně-demokratické společnosti. Jedná se o anachronickou a dětinsky romantickou iluzi národovců a často výrazně socialisticky orientovaných Čechů, kterým imponuje protievropský vzdor a radikální revoluční mentalita, ovšem nikoli samotný obsah Božího zákona a vášnivé články husitské eschatologické víry. Netuší, že by je historičtí husité, k nimž vzhlížejí, nejspíš upálili, utopili nebo pověsili pro neznabožství a bezvěrectví,“ uvádí.