Vysokoškolské profesory však i za první republiky jmenoval a jmenovací dekrety jim předával osobně prezident republiky. Ne snad proto, že by kupříkladu prezident Masaryk byl jediným neomylným arbitrem, který mohl posoudit předpoklady uchazeče. Ne. Opravdu ne. Důvodem bylo, aby se těmto pedagogickým a vědeckým pracovníkům dostalo společenské prestiže, společenského respektu.

Pokusy prezidenta přehrát tuto pravomoc na ministra školství lze těžko považovat za krok, který má klást důraz na odbornost ministra, protože to vlastně přísluší do jeho působnosti. Nejde jenom o to, že ministři se mění daleko častěji než prezidenti, ale zejména o odpovědnost prezidenta vůči občanům, což je nepochybně znakem přímé volby prezidenta. Tudíž odpovědnost vůči společnosti. Přímou a tedy nezastupitelnou.

I právo milosti podle svých slov považuje prezident za monarchistický přežitek. Proto ho delegoval na ministryni spravedlnosti s tím, že bude podepisovat pouze milosti z důvodu zdravotního stavu. Pokud tohle má být jediný důvod udělení milosti, pak se jedná jen a pouze o nepochopení institutu milosti.

Nemám tušení, jakými právníky je prezident obklopen. Ale buď jim nenaslouchá, nebo oni nemají ponětí o oboru, který se nazývá filozofie práva. Bývaly doby, kdy znalosti v této oblasti byly důležitější než podrobná znalost platného práva. Mezi právní filozofií a aplikací práva je zhruba stejný rozdíl jako mezi uměním a řemeslem. Může být i vynikajícím způsobem zvládnuté řemeslo, ale stále to nebude umění.  

Prezidentská milost není projevem laskavosti. Alespoň jako institut by neměla být. Tím se liší od té císařské, královské či knížecí, která se podle prezidenta stala přežitkem.

Sebelepší trestní zákon totiž nedokáže předjímat každou jednotlivou situaci, každý jednotlivý případ. Nepřiměřenost trestu, kterou sebepřesnější aplikace trestního práva nedokáže vyloučit – ta by měla být důvodem zvažování či udělení milosti. To se může týkat nejenom vlastního trestného činu, ale třeba i zcela mimořádných zásluh pachatele, které naprosto převyšují význam jeho protiprávního činu. Nechci uvádět příklady, byly by příliš zavádějící. Je prostě nesporné, že v důsledku výjimečných okolností nelze vždy v intencích trestního práva úplně spravedlivě rozhodnout. Proto v takových případech stojí nad právem vynikající osobnost, požívající důvěru společnosti, která jediná má právo posoudit míru spravedlnosti takového trestu. Bezvýhradně, zcela podle své osobní odpovědnosti.

Takových vynikajících osobností teď budeme mít celou řadu – ministerských úředníků, kteří budou posuzovat zdravotní stav žadatele a tak zkoumat odůvodněnost možné prezidentské milosti.

Rozhodnutí prezidenta o delegování této pravomoci je stejně pošetilé jako v případě opakovaných pokusů přenechat jmenování vysokoškolských profesorů ministrovi školství. Nezanikl vlastní institut, jenom se prezident alibisticky vzdal své odpovědnosti vůči společnosti.