Cenzura, neboli kontrola nad veřejně šířenými myšlenkami, měla v historii tři podoby. Cenzuru předběžnou, kdy byly obsahy tehdejších médií (vzhledem k historické etapě především tiskových) předkládány úředníkovi, který posoudil jejich vhodnost a nezávadnost. Proto najdete v historických tiskovinách poměrně často vybělené nebo začerněné sloupce: to jsou ty, kde původně byly články, jež neobstály před cenzorem. Tato praxe trvala víceméně až do 2. světové války, a samozřejmě za protektorátu, v podstatně zpřísněné podobě. Následovala cenzura tzv. následná. Tu známe až do roku 1989. Její podstata je v tom, že médium (noviny, rozhlas, televize) sice jakoby mohou zveřejnit cokoli, ale pokud to nevoní cenzorovi, tak za to též náležitě zaplatí. To vedlo k masivní autocenzuře u samotných novinářů. Dobře si uměli vydefinovat, o čem a jak za totality psát, aby to takzvaně prošlo. V opačném případě mohli přijít o existenci a možná nejen o tu.

Od roku 1989 jsme si slibovali, že kromě jiného se zruší všechny formy cenzury a konečně umožní uplatňovat ve veřejném prostoru dávnou (1949) Deklaraci lidských práv OSN, jejíž část, týkající se svobody slova, byla pak vtištěna i do naší ústavní Listiny základních práv a svobod. Připomeňme si její podstatné teze. Například článek 3 praví: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ A dále článek 17: „Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná.“

Naše doba však tyto hezké teze obrací naruby. Vysoká představitelka Evropské unie Věra Jourová stojí v čele boje proti svobodě informací, proti svobodě projevu, proti svobodě slova. Byla jedním z hlavních iniciátorů tzv. „Kodexu praxe EU v oblasti dezinformací“. Pracovala na něm od podzimu 2018 a před pár dny jej představila veřejnosti. O co v něm jde? Tvrdí se zde, že existují média, která šíří dezinformace, tj. názory, které nejsou a zřejmě nesmí být brány v potaz pro celospolečenskou diskusi. Vyjadřuje se tu zájem na tom, aby tato média a spolu s nimi ony tzv. dezinformační obsahy (přičemž není zřejmé, kdo určí, co je a není dezinformace) zmizela z povrchu zemského. A protože to (zatím) nelze vykonat likvidací fyzickou (jako to bylo možné za minulých totalit), našla se cesta ekonomická. Jourové Kodex vyzývá (a v brzké budoucnosti bude i přímo zavazovat) provozovatele webových platforem, aby střežili „správnost“ idejí zde publikovaných, a firmy, které inzerují ve webovém mediálním prostředí, aby tak nečinily, protože jen tak je možné vcelku nenásilnou formou odejmout svobodným médiím příjmy, a tedy finanční krytí jejich další činnosti. Jourová sama to doslova vyjádřila jako snahu tato média „vyhladovět“. Objevila tak znovu další formu cenzury – cenzuru ekonomickou. Chci-li a mám-li tu možnost odříznout nějaké názorové fórum od peněz, zničím jeho přístup do veřejného prostoru a ještě mohu tvrdit, že to dělám ve veřejném zájmu.

• SLEDUJTE rubriku Fakta a dezinformace

Ani to ovšem není nic nového. Obdobně se chovali komunisté po roce 1948, když nejprve znárodňovali například soukromé vydavatele, tzn. odnímali jim vliv na publikované obsahy, nebo pak po roce 1969, když různými ekonomickými nástroji (třeba snižováním rozpočtu, přídělu papíru atd.) de facto likvidovali v době Pražského jara vzniklé či znovu obnovené tiskové či knižní podniky. Mohli pak hrdě a po pravdě říkat, že vlastně nic nezakázali, jen se ten či onen producent nezávislejšího myšlení prostě finančně položil.

Jourové iniciativa je však nebezpečná ještě v jednom smyslu. Nejenom že likvidací práva jedněch zúčastnit se veřejné názorové diskuse šířením informací bez omezení, jak stanoví Listina práv a svobod, dostává se do kolize s Ústavou a mezinárodními dokumenty o lidských právech. Má to ještě jeden rozměr. Tím, že podněcuje likvidaci jisté části trhu s informacemi a názory, tak de facto jde proti podstatě a smyslu volného trhu, jenž je jedním z pilířů svobodné pluralitní společnosti. Chce-li jedny podnikatele na trhu s informacemi zvýhodňovat na úkor druhých, znamená to, že pro ni tržní systém znamená jen trhací kalendář, jejž si může po libosti účelově vykládat, jak to v dané situaci potřebuje. Jednoduše řečeno: Jourová jednou větou konstatuje, že část trhu s informacemi je závadná a škodlivá, a druhou větou dodává, že naopak podporuje „nezávislý“ žurnalismus. Z mediálních výstupů se od ní pak dočítáme, jak si ho představuje. Třeba jako Respekt, Aktuálně.cz či Českou televizi. Tedy držitele jednoho typu názoru. Nic proti nim, ale nejsou-li konfrontováni s jinými názory, pak mohou mít snadno sklon sklouznout z role „hlídacích psů demokracie“ do role poslušných tlampačů nové elitokracie.