Vítězství nad komunistickými pučisty, kteří se v roce 1991 pokusili odstranit ze scény symbol perestrojky a bratření se se Západem Michaila Gorbačova a zvrátit tak chod ruské historie, by se podle Procházkové dalo přirovnat k našemu sametovému revolučnímu řádění v roce 1989. Sice ne rozsahem a důležitostí, protože nejsme majiteli jaderných hlavic, ale jakýmsi patosem, atmosférou, euforickým stavem lidských duší, českých, slovenských i ruských.

V této souvislosti považuje Procházková to, co se letos stalo, za symbolické a pro nás varovné.

Výročí se připomínalo každý rok

Každý rok si Rusové, kteří stále věří, že rozpad SSSR a ukončení vlády jedné strany byla dobrá volba, tak ti si v srpnu připomínají památné dny dvěma akcemi. Jedna se konává 20. srpna a je věnována těm, kteří při obraně moskevského tzv. bílého domu jako symbolu rodící se demokracie zahynuli. Druhá akce se konala vždy 22. srpna, vztyčovala se při ní ruská státní vlajka a volala se oslavná hesla na znamení, že pučisté a zlo, které reprezentovali, bylo poraženo.

Obě akce se konaly vždy v tunelu pod křižovatkou Sadového kolca s Novým Arbatem. Právě tady v noci na 21. srpna 1991 byli zastřeleni vojáky, poslanými pučisty, Dmitrij Komar, Ilja Kričevskij a Vladimir Usov. Už čtyřiadvacetkrát sem lidé přinesli kytky. Čtyřiadvacetkrát se tady 22. srpna slavnostně vztyčovala ruská státní vlajka. „V těch lepších letech při vztyčování vlajky byla dokonce přítomna čestná stráž složená ze dvou důstojníků, v letech špatných bylo obtížné získat k akcím povolení, vyjednávalo se, někdy dost složitě, ale ani jednou za 24 let se nestalo, že by je zakázali,“ napsal tento týden ve svém blogu Lev Ponomarjov, který vzpomínku na vítězství ruské svobodomyslnosti každoročně organizuje. Letos poprvé zůstává poražen.

Slavit se nemůže, protože se zrovna dláždí

Když spolu s ostatními organizátory požádal o povolení k nevelkému mítinku, nejdřív jim telefonicky šéf oddělení bezpečnosti moskevské radnice Vasilij Olejnik sdělil, že tomu jistě nebude nic bránit. Jenže po osmi dnech ten samý Olejnik píše, že akce se na vybraném místě konat nemohou, neboť se tam zrovna pokládá dlažba. Ponomarjov se šel na pokládání dlažby podívat. Dělníci zrovna balili – práce byly dokončeny už 16. srpna.

Podle Procházkové si většina Rusů už zase myslí, že pučisté měli pravdu, když chtěli namísto dobrodružné cesty za lidskými právy ponechat lidu jistotu, že každý rok dostane poukaz na podnikovou dovolenou a pod novoroční jolkou najdou všichni tak nějak stejně.

„Kdepak, nelze očekávat, že se bude opakovat srpen 1991 a rozzlobené statisíce lidí vyjdou do ulic na protest proti zákazu vzpomínky na padlé hrdiny. Mají přece rozum. Vždyť se zrovna dláždí,“ uzavírá Procházková své zamyšlení.