„Kde domov můj... Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách...“ Naše hymna je celkem líbezná píseň, když ji tedy nerecituje Karel Schwarzenberg anebo nehraje vojenský soubor v Tádžikistánu. Pochází z divadelní hry se zpěvy Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka od Josefa Kajetána Tyla.

Tyl se narodil před dvěma sty deseti lety a národ ho měl velmi rád, i když – nakonec ho všichni nechali zemřít v bídě. O zajímavostech kolem dramatika, hymny a Čechů si ParlamentníListy.cz v rámci osmičkového seriálu povídaly s publicistou Zdeňkem Čechem.

Milostný trojúhelník

Dramatik, který se dožil pouhých osmačtyřiceti let, se narodil v dobách napoleonských válek. Po nedokončeném studiu filozofie se přidal ke kočovné divadelní společnosti, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Magdalenou Forchheimovou. „Hráli na různých štacích, v sálech, které byly k dispozici, a kočovné soubory nebývaly příliš velké. Moc nóbl život to nebyl, nikdo na tom nezbohatl,“ podotýká Čech. Tyl poté vystupoval na různých pražských scénách, až se roku 1846 stal dramatikem Stavovského divadla. Posléze napsal svou asi nejznámější dramatickou báchorku Strakonický dudák aneb Hody divých žen. Zvolili ho ovšem i poslancem rakouského ústavodárného Říšského sněmu a k „císařskému domu“ byl poměrně servilní.

Živil početnou rodinu, nicméně jeho soukromý život byl na pováženou. Manželce se při těžkém porodu narodilo mrtvé dítě a pak už potomky mít nemohla. Záhy tedy navázal intimní poměr s její mladší sestrou Annou, se kterou měl naopak dětí hodně – devět. Jeho nejmladší syn Josef Kajetán se dokonce narodil až v roce 1856, krátce po otcově smrti.

A co na tento milostný trojúhelník tehdejší společnost? „V podstatě to lidé brali jako dnes. Když je někdo komediant, leccos se mu odpustí. Tyl byl navíc velmi oblíbený. Obecně lze říct, že žádná doba nebyla nikdy tak prudérní, jak si dnes myslíme. Vždyť třeba ve středověku bylo v Praze přes čtyři sta lazebnic, tedy zhruba na každých pětadvacet či třicet normálních dospělých chlapů, kteří měli nějaký ten groš, jedna sexuální pracovnice. Návštěvy lázní navíc nebyly vnímány jako nevěra,“ dodává Zdeněk Čech.

Zpěv slepého houslisty

Na zdi pražského nákupního centra Palladium, moderního a obřího, visí dnes pamětní deska věnovaná Josefu Kajetánu Tylovi. Říká se na ní, že právě v těchto místech napsal Tyl roku 1834 slova české hymny. Byl totiž tenkrát furýrem, tedy hospodářem a účetním 28. císařského pěšího pluku, a na místě dnešního paláce konzumu stála kasárna.

„Málokdo by tehdy řekl, že se píseň slepého houslisty Mareše Kde domov můj ze hry Fidlovačka stane českou hymnou. Nicméně postupně se tahle chytlavá písnička v národním povědomí zabydlela. Její text důstojně vyjadřuje krásu české krajiny. Vždyť kromě moře máme všechno. Údolí, hory, roviny, lučiny, bory, malebné vesničky a k tomu nádhernou metropoli. Už slavný přírodovědec a zeměpisec Alexander von Humboldt řadil přece Prahu kromě Lisabonu, Neapole, Edinburghu a Ria de Janeira mezi pět nejkrásnějších měst na světě. Byl zcestovalý, takže věděl, co říká.“

Na někdy až trochu posměšné komentáře k naší hymně se Čech dívá následovně: „Občas se někdo nad hymnou pošklebuje, že je to píseň nevidomého, který ani neví, kde bydlí. Ano, někdo to tak brát může. Ale není to snad jemná a čistá melodie naznačující něhu a vlastenectví národa? Rozhodně mi připadá lepší než mnohé z těch bojových písní, které se hymnami staly jinde. Kdybychom my měli mít bojovou píseň, tak nejspíš Ktož jsú boží bojovníci, což by sice mělo jakousi logiku, ale na druhou stranu by to vypadalo dost divoce.“

Národnostním motivem se přitom Tyl zabýval často. Například deset let po hře Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka napsal román Poslední Čech, nad nímž došlo k rozmíšce dvou „miláčků národa“. Karel Havlíček Borovský ve své kritice Tylův román totálně strhal. „Když chce někdo ve svém díle mermomocí prosadit politický motiv, tak mu z toho vznikne namísto literatury agitka, a ostrý Havlíček to dal Tylovi dost nevybíravě najevo,“ míní publicista Čech. Později se ale oba spisovatelé smířili.

Národ sluhů

Bývalý šéfredaktor časopisu Reflex Zdeněk Čech přejde nakonec k české národní povaze a cituje větu literárního vědce a filozofa Václava Černého: „Co chcete od národa osvobozených sluhů?“ Češi opravdu ve svých modernějších dějinách nebyli národem aristokracie. „Koncem devatenáctého století, takže už po Tylově smrti, mělo asi pět procent Poláků žijících v rakousko-uherské monarchii šlechtický titul. Maďaři byli na svou šlechtu také velmi hrdí. To v Česku, kde se hodně šlechticů hlásilo k německé národnosti, nebylo. Moderní české etnikum vzešlo z měšťanských vrstev a z venkovského obyvatelstva. Také jeden z prvních zákonů, které byly v Československu přijaty, byl o zrušení šlechtictví,“ dokládá publicista.

Češi jsou prostě svou podstatou plebejský národ a z toho pochází až přehnaná sebekritičnost zdejších intelektuálů a nedostatek národní sebedůvěry. Nicméně je třeba říct, že to s námi není až tak zlé. „Masaryk byl člověk plebejského původu, úvahy o tom, že byl levobočkem císaře Františka Josefa, ponechme spekulativní literatuře. Zasloužil se ovšem o zrod našeho státu tak jako nikdo jiný. A když se po velké válce, které se tehdy ještě neříkalo první světová, ptali britského premiéra Lloyda George, kdo vlastně v té válce nejvíc vyhrál, usmál se a odpověděl jednoznačně: ‚No přece profesor Masaryk!‘

Ve stejné době se čeští plebejci legionáři vypjali v Rusku k takovým vojenským výkonům, že se v žáru dvou válek dostali neporaženi přes celou zeměkouli domů. Ostatně ani Švejk nebyl taková měkkota, za kterou ho mnozí mají. Když se popral, tak vyhrál. S nikým se moc nepáral. Když bylo potřeba, kdekoho profackoval,“ dodává novinář a spisovatel Zdeněk Čech. A na naši občasnou malomyslnost má jednoduchý lék z českých pohádek: „Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.“