Stehlíková poukázala na to, že turecká armáda hraje významnou roli v politickém směřování země a nezřídka uchránila sekulární charakter státu a dědictví otce moderního Turecka, státníka i vojáka Mustafy Kemala Atatürka. „Kemalismus je formou demokratického nacionalismu a nekompromisního sekularismu. Turecko je dnes moderním státem s parlamentní demokracií a tržně liberální ekonomikou, kde došlo k naprostému oddělení státu a náboženství. Podle ústavy z roku 1924 zůstal islám sice státním náboženstvím, avšak republika je plně sekulární,“ píše Stehlíková.

Celý text je ZDE

Podle ní je Erdogan hrozbou jak pro tureckou demokracii, tak pro sekularismus. „Ačkoliv AKP se ve svém programu hlásí k „umírněnému islámu“, sám Erdogan a většina členů jeho partaje neskrývá ambice daleko fundamentalističtější,“ tvrdí Stehlíková s tím, že na jedné straně prezident „na oko“ podporuje vstup země do EU a prosazuje liberální ekonomické reformy, na straně druhé tatáž politická garnitura usiluje o návrat některých prvků islámského náboženského práva šaría do veřejného a soukromého života, pokouší se „reformovat“ turecké školy v islamistickém duchu, omezuje svobodu tisku a prosazuje ústavní změny, které by zkoncentrovaly moc v rukou prezidenta republiky.

Erdogan jako Klaus

Potlačený vojenský puč podle Stehlíkové pravděpodobně pomůže Erdoganovi posílit jeho autoritářský režim. „Nyní Erdogan může využít získanou podporu svého lidu a splnit svůj dávný sen – prosadit ústavní změny, které mu poskytnou výjimečné pravomoci. Tento mechanismus nárůstu ‚lidové‘ podpory mi trochu připomíná nárůst popularity Václava Klause po takzvaném ‚sarajevském atentátu‘, který v roce 1997 měl vytěsnit tehdejšího předsedu ODS z vysoké politiky, ale místo toho učinil z něj oběť zrady,“ píše Stehlíková s tím, že Turecko se ocitlo znovu na křižovatce. Buď se vydá autoritářským a proislamistickým směrem, nebo se vrátí na cestu Kemalovy demokracie. „To rozhodne o spojenectví Turecka se Západem,“ domnívá se Džamila Stehlíková.