„Čin to byl kvůli české společnosti a jejímu stavu v počátcích devatenáctého století z hlediska potřeb národa spíš chvalitebný než hodný zavržení,“ začíná smířlivě historický publicista Zdeněk Čech. Hovoří o Rukopisech královédvorském a zelenohorském. Ten druhý, líčící naši starší historii, byl v listopadu 1818 anonymně zaslán pro potřeby Muzea Království českého hraběti Františku Antonínu Kolovratovi, nejvyššímu purkrabímu Českého království. Tím před dvěma sty lety začala epopej pravosti či nepravosti Rukopisů. A jak to s nimi vlastně bylo?

Rukopisy v letu dějin

V roce 1822 byl Rukopis zelenohorský, který působil dojmem, že vznikl v devátém století, poprvé publikován v časopise Krok. Obsahuje například fragment Libušina soudu ve sporu bratří Chrudoše a Šťáhlava o dědictví po zemřelém otci Klenovici. Libuše rozhodne, že se bratři mají rozdělit na polovic, načež starší Chrudoš pronese památnou větu: „Běda ptákům, k nimž se zmije vplíží, běda mužům, kterým žena vládne!“ Rukopis tvoří dva pergamenové dvojlisty, tedy osm stran textu.

Nicméně pochybnosti o jeho pravosti začali mít mnozí hned po jeho objevení. Zvláště pak, když se nalezly i jiné texty kolem osobností jazykovědce a archiváře Václava Hanky a spisovatele Josefa Lindy. Tím nejdůležitějším byl Rukopis královédvorský, který byl dokonce nalezen dřív, tedy roku 1817 v děkanském kostele ve Dvoře Králové, a vztahuje se svým původem ke třináctému století. V Praze se oběma památkami začal zabývat otec naší slavistiky a jazykovědy Josef Dobrovský a odmítl je jako falzum. Nicméně se pak rozhořel spor o jejich pravost a tábory odpůrců i příznivců se začaly předhánět v argumentaci.

Otazníky dodnes?

Za pravost Rukopisů se postavili třeba Pavel Josef Šafařík anebo František Palacký a dodnes se k jejich odkazu hlásí Česká společnost rukopisná. Proti pravosti vedle již zmíněného Dobrovského vystoupili v průběhu let další odborníci až po Masaryka, jenž v roce 1886 získal k důkazům o falešnosti Rukopisů i takové veličiny jako jazykovědce Jana Gebauera a historika Jaroslava Golla.

„Stále jsou ovšem lidé, kteří věří, že ty Rukopisy jsou pravé. Nicméně neznám nikoho rozumného, kdo by tvrdil, že skutečně pravé jsou. Argumentů byla k tomu snesena spousta. Třeba to, že na iniciálách byla v zelenohorském rukopise modř, která se používala až od osmnáctého století, anebo že jsou v Rukopisech jazykové obraty, které se v době údajného vzniku obou textů nepoužívaly. Neodpustím si k tomu ale jednu historku. Kolem roku 1985 jsme byli s otcem na obědě u tety, která nám sdělila, že na Svobodné Evropě hlásili, že jsou Rukopisy pravé. A co se tehdy hlásalo na ‚Svobodce‘, to přece musela být pravda,“ směje se Čech.

Zamindrákovaný svět

Na rovinu je třeba říct, že podobné padělky mají ve své historii i další národy. Známý je například podvrh Jamese Macphersona, jenž v letech 1761 až 1763 sestavil fragmenty středověké lidové skotské poezie do cyklu Ossianovy zpěvy, či v ruské literatuře Hymna Bojanova, kterou roku 1811 objevil Alexandr Ivanovič Sulakadze. „Obecně si troufnu tvrdit, že podobné podvrhy si vyrábějí tak trochu zakomplexované národy, co chtějí dokázat, že byly v hlubší minulosti bůhvíco. Má to společného jmenovatele: evropská kultura měla v počátcích vrcholného středověku daleko více na růžích ustláno tam, kde žilo dědictví Říše římské, k němuž zmíněné země nepatřily,“ vysvětluje publicista.

Nakonec ale Zdeněk Čech stejně jako na začátku tak trochu zmírní a s odstupem dvou set let líčí „rukopisné boje“ takto: „Byla tam sice určitá forma mindráku, ale autoři Rukopisů se jej snažili co nejlépe kompenzovat tím, že na svou dobu odvedli opravdu zdatný falzifikátorský výkon. V barvě vypadají texty velice hodnověrně a koneckonců, kdyby nebylo třeba Rukopisu zelenohorského, tak bychom neměli operu Libuše, spoustu obrazů v Národním divadle a další skvosty českého umění. O tohle všechno by byla naše minulost připravena.“

Nedávno vyšla kniha Zdeňka Čecha Potlučený lev. Jejích devatenáct akčních příběhů se odehrává v letech 1891 až 1948. Jde o zrcadlo našich moderních dějin.