Letos v lednu Senát odmítl Istanbulskou úmluvu. Po velmi sledované debatě mezi zákonodárci veřejností nepomohl osobní apel prezidenta Pavla, ani závěrečné velmi dramatické vystoupení předsedy komory Miloše Vystrčila, jenž se zvýšeným hlasem (který někteří označovali dokonce za křik) dovolával Václava Havla. Po hlasování učitel z Telče litoval, že ti, kteří zvítězili, se nechtějí polepšit.

Bezprostředně poté zazněly veřejným prostorem názory, že toto hlasování v Senátu rozhodně nemusí být poslední.

Hned po zamítavém hlasování zaslala skupina senátorů dopis předsedkyni Poslanecké sněmovny Markétě Pekarové Adamové, ve kterém uvažovala, že případné kladné stanovisko Poslanecké sněmovny by mohlo vést k novému hlasování i v Senátu. Psala o velkém zklamání mezi oběťmi domácího násilí a apelovala, ať se poslanci postaví na stranu lidských práv.

„Je naší společnou odpovědností chránit nejzranitelnější členy naší společnosti. Tato úmluva představuje klíčový nástroj v boji proti domácímu násilí,“ stálo v dokumentu podepsaném senátory Adélou Šípovou, Václavem Láskou, Janem Holáskem, Martinem Krskem, Přemyslem Rabasem, Lukášem Wagenknechtem, Davidem Smoljakem a Markem Hilšerem.

A v tomto týdnu přišla zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková, která patřila k hlavním propagátorům úmluvy, s návrhem na nové projednání úmluvy ve vládě, které by následně umožnilo nový legislativní proces a nové hlasování Senátu.

Naděje upíná zejména k tomu, že po říjnových volbách horní parlamentní komoru opustilo celkem 13 senátorů, kteří tehdy hlasovali proti.