Michael Žantovský přijel ve středu do liberecké knihovny na besedu. Jak prozradil v úvodu, pochází z knihovnické rodiny. Deset let pracoval v psychiatrické léčebně v Bohnicích jako psycholog. „Což byla nejlepší průprava pro politiku a diplomacii,“ konstatoval. Poté se začal věnovat překladatelské činnosti. Po roce 1989 se stává mluvčím prezidenta Václava Havla, pak i politikem. Následují diplomatické posty na prestižních štacích – ve Spojených státech, v Izraeli a ve Velké Británii. Až nakonec skončil v Knihovně Václava Havla, jejíž je ředitelem.

Po krátkém úvodu vyzval návštěvníky, aby se ptali. První otázka byla na uprchlíky. „Je to problém. A nejde jen o uprchlíky. To jsou lidé, kteří utíkají před válkou nebo před hladem. Kromě nich přichází do Evropy celá řada lidí, kteří odcházejí do Evropy ze Středního východu či z Afriky s vidinou lepšího života, tedy s ekonomickými cíli,“ upozornil. „Rozdíl je v tom, že uprchlíkům jsme povinni dle mezinárodních konvencí pomoci, k těm druhým takovou povinnost nemáme,“ vysvětlil. „Což začíná hrát roli ve chvíli, kdy je tento jev tak početný, že si s ním přijímající státy nevědí rady. Jak technicky, tak proto, že většina těch lidí pochází z jiných kultur, s jinými očekáváními. Což se někdy sváří a vyvolává to problémy,“ konstatoval.

Žantovský prožil několik let na Blízkém východě jako velvyslanec v Izraeli. Tedy v zemi, kde je zhruba 15 procent obyvatelstva muslimů.  Navíc jsem často jezdil do okolních zemí. Je to problém. Jsou to většinou lidé, kteří mají jiné chápání světa než my – jak vypadá moc, poslušnost, jiné chápání role žen ve společnosti. Velmi těžko se v tom přizpůsobí,“ upozornil. Problém podle něj není to, poskytnout pomoc uprchlíkům. „Ale to, když Angela Merkelová řekla, že nezáleží na jejich počtu a kdo jsou. A že zvládneme všechny. My všechny zvládnout neumíme. Což vyvolává protitlak a v evropských zemích se tvoří protimuslimské skupiny, které často také vykřikují nerozumná hesla. nevede to k ničemu dobrému a budeme se s tím potýkat ještě celou řadu let,“ vysvětlil.

Další dotaz zněl – jak je možné, že v tak barevné zemi jako je Velká Británie vznikla taková nevraživost vůči lidem v východní a střední Evropy. „Spousta Britů se dlouhodobě cítila ohrožena tím rostoucím počtem nebritského obyvatelstva na Britských ostrovech, měli pocit, že jim berou práci a zneužívají poměrně velkorysé britské zákonodárství, pobírají různé přídavky. Absurdita je v tom, že kolem toho vzniklo několik respektovaných akademických studií, které ukazují, že přistěhovalci z nových zemí Evropské unie představují pro britské hospodářství přínos. Přinášejí do britského rozpočtu daleko víc, než z ní berou. Totéž ale není pravda o přistěhovalcích, kteří přicházejí z mimoevropských zemí. Především z Pákistánu, z Indického poloostrova a ze severní Afriky. Tam naopak stát doplácí na toto přistěhovalectví,“ konstatoval. Přesto se kampaň obrátila proti přistěhovalcům ze střední a východní Evropy. „Protože se nerozhodovalo o vystoupení Británie z britského Commonwealhu, ale z Evropské unie,“ sdělil.

Multikulturalismus nevedl k přizpůsobení přistěhovalců

Ukazuje to však podle něj na hlubší problémy, které má Británie s přistěhovalectvím. „Žije v ní asi 10 procent přistěhovalců. V devadesátých letech se tam uplatňoval k přistěhovalectví přístup, který neměl dobré následky. Říká se tomu multikulturalismus. Je to představa, že každá z přistěhovaleckých skupin má v té zemí právo a požehnání respektovat vlastní kulturu, vytvářet si vlastní kulturní instituce a spolky. Není na ně vyvoláván tlak, aby se přizpůsobili většinové společnosti. Aby se stali Brity. Byli povzbuzování v tom, aby zůstali Pákistánci, muslimy, Afričany,“ upozornil. Což je zcela jiný přístup, než se praktikoval ve Spojených státech, kde každý přistěhovalec byl motivován a tlačen, aby se stal Američanem. „Aby se naučil jazyk, kulturní zvyky. To samé jsem zažil v Izraeli, kde je tlak na přistěhovalce z Evropy či ze Středního východu i z Ruska, aby se stali Izraelci,“ vysvětlil.

Multikulturní přístup vedl podle něj k tomu, že se velkých městech v Británii začala vytvářet ghetta, kde žili jenom příslušníci určité skupiny, a tato komunita se vyvíjela paralelně a nezávisle na většinové společnosti. „Když přijdete na některá místa třeba v Birminghamu, do některých středoanglických měst, tak skutečně by člověk mohl propadnout pocitu, že je na Blízkém východě, a ne v Evropě. Je to úplně jiné prostředí než o pár ulic dál. A to vede k nejrůznějším negativním jevům, ke konfliktům, k radikalizaci zejména mladých lidí uvnitř toho ghetta, k podpoře a sympatiím k nejextrémnějším hlasům, k rasovým bouřím,“ konstatoval. Problém, zvláště v případě Britů a Francouzů, je podle Žantovského i to, že trpí určitým komplexem viny za koloniální minulost. „Někdy je tendence dosahovat integrace tím, že ustupujeme od vlastních hodnot, abychom pomohli přistěhovalcům něco s nám sdílet. To potom vyvolává protireakce. Protože původní obyvatelé mají pocit, že není žádný důvod ustupovat. Jako je případ z konce loňského roku v Bavorsku, kde chtěli přejmenovat oslavy vánočních svátků na zimní svátky,“ uvedl.

Kandidát na prezidenta? Přijďte, až vás bude milion

„Jak se díváte na přímou volbu prezidenta, a byl byste ochoten kandidovat na prezidenta?“ rozesmál návštěvníky další z dotazujících se. „Mám spoustu kamarádů, kteří si myslí, že největší zlo, které se v posledních letech stalo, je přímá volba prezidenta. Já si to nemyslím. Jednak proto, že jsem byl ještě v Parlamentu, kdy probíhala nepřímá volba. Tedy že prezidenta  volily obě komory Parlamentu. Bylo to něco tak strašlivě zahanbujícího, že bych to nikdy nechtěl zažít. Přímá svědectví kolegů poslanců a senátorů, které někdo na záchodě pronásledoval s igelitovou taškou plnou peněz, aby hodili někomu hlas pro prezidentskou volbu, to bych už nikdy zažít nechtěl. V přímé volbě tohle nehrozí,“ sdělil Michael Žantovský s tím, že prezident se volí přímo v naprosté většině evropských zemí.

„Co se týče mě osobně. Volba prezidenta příští leden bude velice důležitá. Neskrývám se s názorem, že bychom potřebovali jiného prezidenta než teď. Což je však důležitější než to, abych to byl já. Pro mě by ta otázka byla relevantní teprve v okamžiku, kdy bych měl pocit, že si toto přeje velký počet lidí. Potkávám se s takovými lidmi, ale zdaleka jich není tolik. Říkám jim, až vás bude milion, tak přijďte znovu. Budu rád, když se objeví kandidát, který bude mít šanci vyhrát. Podpořím ho, pomůžu mu, ale já kvůli prezidentství opravdu neztrácím spánek,“ vysvětlil.

Větší evropská integrace není správná cesta

Poté se zamyslel nad příčinou brexitu. Zda jde, jak někdy zaznívá, o důsledek pomatení britských voličů a popletení populisty, nebo je to výsledek reálné krize toho, co se děje v Evropské unii, což je příčinou nespokojenosti a frustrace spousty Evropanů. „Kloním se k tomu druhému vysvětlení,“ konstatoval. Brexit podle něj proběhne, teď je otázka jakým způsobem. „Jestli to uškodí Evropě i Británii, nebo zda budeme schopní škody na obou stranách minimalizovat. Je to jako když se rozvádí manželství. Řeknete si, dobře, už se to nenapraví, domluvme se jak se nejlépe postarat o děti a nejlépe naložit s tím, co jsme vytvořili a zachovejme si z toho vztahu nějakou vazbu, kterou můžeme udržovat. Nebo si řekneme, já ti ukážu. Na což pak doplatí všichni,“ upozornil. Připomněl, že těsně po brexitu – a někdy i dokonce ještě před ním – se z Evropy ozývaly takové ty hlasy, že s nimi budeme zacházet jako s dezertéry, že je musíme potrestat, aby to už nikdo v životě neudělal. „Tohle už se uklidnilo.  Myslím, že lze najít vzájemně výhodný vztah,“ domníval se.

Jakou má Michael Žantovský vizi do budoucna? „Často si neuvědomujeme – což si někdy vyčítám i sám sobě – jakou máme vlastně kliku. Samozřejmě všichni máme starosti o existenci, peníze, budoucnost. Když ale jezdíte po světě, vidíte, že se máme dobře. Jsme jedna z nejbezpečnějších zemí na světě. Občas tu sice máme nějakou vraždu, ale podívejme se, co se třeba v poslední době stalo v některých evropských zemích. Máme nízkou nezaměstnanost, slušný hospodářský růst. To jsou věci, za které bychom měli být vděční,“ uvedl. Pak však přišlo – ale. „Mně vlastně nedělá starost to, co se děje u nás, ale co se děje v Evropě. Nemůžeme si namlouvat, že se nám bude dařit dobře, když se ostatním bude dařit špatně. Tam je vývoj komplikovanější, ekonomicky i politicky, a dříve nebo později se to dotkne nás. Pokud se současná evropská krize nějak rozumně nevyřeší, tak nejsem velký optimista,“ vysvětlil.

Je však otázka, jak ji řešit. Žantovský si povšiml, že zrovna den před touto besedou v Evropském parlamentu skupina poslanců přišla s návrhem na ještě větší evropskou integraci, ještě více spojit různé orgány a instituce. „Tohle se stalo při každé z dosavadních krizí Evropské unie, že se vždycky posunula dál směrem k integraci. Myslím si, že to dokazuje, že tohle není cesta. Bude muset být učiněn krok zpátky a zbavit Evropu přeregulace, nesmyslných představ, že všechno se dá řídit z jednoho místa. Jestli správně čtu veřejné mínění v celé řadě členských zemí EU včetně České republiky, tak i k potvrzení identity národního státu,“ konstatoval Michael Žantovský.