„Od začátku letošního roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně... V poslední době jsou lidé zneklidněni, že se postup demokratizace zastavil...“ Tak začínají dva odstavce manifestu Dva tisíce slov. Ten 27. června 1968, tedy před padesáti lety, vyšel v denících Práce, Zemědělské noviny, Mladá fronta a v týdeníku Literární listy. A brzy se pod něj podepsalo více než sto tisíc našich občanů včetně mnoha komunistů.

Vaculík a jeho slova

Do chvíle, než v srpnu 1968 přijely tanky Varšavské smlouvy, vládla v Československu euforie z obrodného procesu. Dne 26. června 1968 byla zákonem č. 84/1968 Sb. dočasně zrušena cenzura a den poté vyšel manifest Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem – jak se celý nazýval – ve výše zmíněných tiskovinách. Dokument vznikl na podnět pracovníků Československé akademie věd Otty Wichterleho, Jana Broda, Otakara Poupy, Miroslava Holuba a dalších. Šlo o aktivizaci československé veřejnosti vůči zjevnému tlaku sovětského vedení a našich konzervativních sil proti reformním změnám v zemi.

„Dva tisíce slov nepřinesly extra moc novějšího, než co se předtím normálně objevovalo v nejrůznějších článcích, protože neoficiálně už svoboda slova fungovala. Nicméně v manifestu bylo vše podstatné shrnuto a bylo to dobře a výstižně napsáno. Asi nejradikálnější věta zněla: ‚Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní.‘ Ta podráždila sovětské vedení možná vůbec nejvíc, protože ji vzalo jako vyhrožování, což si v tehdejším socialistickém táboře nikdo nedovolil,“ soudí historický publicista Zdeněk Čech, jenž petici spojenou s manifestem podepsal u Dětského domu v pražské ulici Na Příkopě. Bylo mu tehdy sedmnáct.

Dokument sepsal spisovatel Ludvík Vaculík, jenž si do té doby prožil jakýsi vlastní obrodný proces. V letech 1945 až 1967 byl členem Komunistické strany Československa, z níž ho ovšem nakonec vyloučili za projev na sjezdu spisovatelů. „Jako hodně lidí, a nelze o nich říct, že byli kariéristé, vstoupil po válce do partaje. Ostatně později absolvoval Vysokou školu politickou s titulem inženýr, a to mělo také svůj rozměr. Spisovatelům však na sjezdu roku 1967 řekl, že za posledních dvacet let nebyl v této zemi vyřešen žádný skutečně lidský příběh, což mu soudruzi neodpustili,“ doplňuje Čech.

Po komunistické linii

Přestože Vaculík manifestem vyjádřil mínění pokrokových občanů, byl text radikálnější než postoj oficiálního vedení strany. A to, byť v čele s Alexandrem Dubčekem, se k němu snažilo zaujmout vlastní stanovisko. Komunistické špičky jednaly celou noc, až Jozef Lenárt otevřel okno a s pohledem na Letnou – tehdejší Ústřední výbor Komunistické strany Československa sídlil v dnešní budově Ministerstva dopravy – prohlásil: „Lidi, neblbněte, venku už zpívají ptáci.“

Zdeněk Mlynář a Čestmír Císař dostali tenkrát za úkol sepsat reakci stranického vedení. K manifestu Dva tisíce slov se vyjádřili sice bez nadšení, ale ne moc jednoznačně. Prostě tak, aby se KSČ od textu v souladu s Moskvou distancovala, ale pouze jemně, aby nerozladila veřejnost. Prostě aby se vlk nažral a koza zůstala celá. To třeba poslanec a důstojník Československé lidové armády Samuel Kodaj označil dokument ihned za kontrarevoluční akci. „Většinu lidí vůbec nenapadlo, že by Rusové mohli ke svému spojenci vtrhnout s vojskem a pošlapat mezinárodní právo. Někteří ale naopak obsazení předvídali a počítali s krveprolitím,“ vzpomíná Čech s tím, že ti druzí viděli do budoucnosti lépe.

Československo pod tlakem

Jak říká historický publicista Zdeněk Čech, tento národ to v novodobých dějinách neměl vůbec lehké. „Češi ve dvacátém století stáli dvakrát bez spojenců proti největší vojenské moci na světě. V roce 1938 nás spojenci hodili přes palubu a zůstali jsme sami proti Německu, a roku 1968 se na nás také všichni vykašlali, snad až na furiantská prohlášení Rumunska a Albánie a kritické postoje části veřejnosti na Západě,“ podotýká autor tetralogie Drsný střed Evropy.

Ostatně Leonid Brežněv po srpnové okupaci Československa dal jasně najevo, že tam, kam za druhé světové války vstoupila za hrůzných obětí noha sovětského vojáka, jsou společné hranice socialistického tábora. Tedy hranice ne pouze československé, ale také sovětské. „Američané, a o ty šlo na Západě především, uznávali totiž výsledky konferencí v Postupimi a na Jaltě, což znamenalo, že Sovětský svaz dostal v Československu volnou ruku, zatímco třeba ohledně Jugoslávie by se muselo jednat. Z čehož plyne, že to, co se u nás stalo po roce 1945, stálo na dohodách mezi USA a SSSR,“ dodává Čech, aby vysvětlil, proč do Československa vtrhli, jak zpívá Karel Kryl, „... vojáci, přijeli v hranatých železných maringotkách“.

*  *  *

V nakladatelství Daranus, jehož je Zdeněk Čech spolumajitelem, právě vyšla kniha Případ Kramný – Všechno je jinak. Žádejte ji u svých knihkupců či objednávejte na internetové adrese www.daranus.cz