„Stále více diktátorský prezident Turecka Recep Tayyip Erdogan“ nedávno dosáhl dalšího vítězství, když svůj úřad opustil premiér Ahmet Davutoglu, jeho někdejší spojenec a muž, který držel otěže moci v zemi. Nyní má Erdogan volnou cestu k tomu, aby získal ještě větší moc než kdy dříve. Stačí změnit ústavu.

Na povrch však vyplouvají určité problémy. Kromě jeho rostoucí politické izolace, která bude podle mnohých jeho vlastním koncem, totiž rostou i neklid a nespokojenost tureckého obyvatelstva. Těm totiž Erdogan postupně sebral všechny možnosti, jak legálně dát najevo svůj nesouhlas s jeho vládou, a nechal jim prakticky jen jedinou, kterou je otevřená vzpoura.

Západ přitom potřebuje, aby Turecko bylo stabilní. Vlastní totiž druhou největší armádu NATO a v současnosti brání zhoršení migrační krize.

Jenže kritika vůči Erdoganovi se neozývá jen z jeho vlastních řad, ale i z části západních médií. Německý Der Spiegel vydal jedno svoje číslo s posměšnou titulní stranou či britský The Spectator, který přišel se soutěží o co nejurážlivější básničku na Erdoganovu adresu. Vše krátce poté, co turecký prezident požadoval trestní stíhání německého komika, který jej urazil ve svém pravidelném televizním pořadu a kancléřka Angela Merkelová na to přistoupila.

Z Erdogana se pro Západ tak stává spíše problém, než aby z něj byl obránce východní hranice NATO, kterým původně být měl. Jeho politika totiž rozděluje jeho vlastní lid a ten už je „polarizován až na hranici zlomu“.

Celý text zde.

Na domácí půdě mnozí vnímají jeho politiku jako odpovědnou za teroristické útoky, které se v poslední době v Turecku udály, v zahraničí jej pak viní ze spolupráce s teroristickými organizacemi včetně Islámského státu, snahy natlačit NATO do konfliktu s Ruskem či vydírání evropských lídrů za pomoci migrační krize.

Nedávná analýza bývalého představitele Pentagonu pak zvedla Turecko ze židle ve chvíli, kdy se dozvěděli, že pokud by došlo k vojenskému převratu, armádu by nikdo nehnal k zodpovědnosti. Převrat je totiž v Turecku takřka zakázané slovo a kvůli této možnosti také kdysi Erdogan nechal pozavírat 275 armádních důstojníků. Podle analytiků však k převratu v blízké době nedojde, jelikož je armáda pod kontrolou vlády.

„Mezitím se zdá, že Erdogan se točí v nekonečném a stále větším koloběhu paranoii a pomsty. Nechal zavřít tisíce novinářů, akademiků a dokonce i dětí školního věku za to, že ho kritizovali.“ Dokonce zametl pod koberec korupční skandál svého syna, ke kterému došlo v letech 2013 a 2014 v Itálii. Lidé proti němu protestují, kdekoliv se objeví. „Záběry jeho bodyguardů, jak mlátí doma demonstranty nebo dělají hlasité zvířecí zvuky, aby přehlušili odsuzující výroky, kterými jej jiní častují, z něj udělali mnohem toxičtějšího a zostuzujícího spojence Západu než kdy dříve.“ I jeho letošní návštěva Washingtonu DC vypadala jinak, než že přijel důležitý spojenec. Spíš šlo o „diplomatický ekvivalent podání ruky po romantické večeři“.

Jeho politika může za to, že se k němu všichni obracejí zády. „Turecko je nyní stejně závislé na Západu jako on na něm.“

„Vidíme opoziční figury v AKP (vládnoucí strana Spravedlnost a rozvoj)..., které se stále hlasitěji ozývají proti Erdoganovi,“ řekl Ege Seckin, odborník na Turecko z londýnské analytické firmy IHS.

Turecko je sice stále parlamentní republikou, vládnoucí pozice však obsadili Erdoganovi spojenci. „Lidé se bojí postavit se Erdoganovi,“ řekl Seckin. „Ale zase na druhou stranu je třeba si uvědomit, že tyhle věci se dějí během okamžiku... Jakmile lidé uvidí, wow, on ztrácí moc, okamžitě jej přestanou podporovat.“ A pokud k tomu dojde, je výsledek ve hvězdách.