Jednou z akcí, které probíhají v souvislosti s letošní stoletým výročím Československé republiky, je i výstava pořádaná Jazzovou sekcí ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, připomínající srpen 1968 i události, které po něm následovaly, a ve kterých sama Jazzová sekce hrála aktivní roli perzekvované opozice.

Zahájení výstavy v zahradách pod Pražským hradem, kde Jazzová sekce již od počátku devadesátých let sídlí, bylo spojeno s několika dalšími akcemi. V sobotu 12. 5. současně proběhl v blízké Ledeburské galerii seminář s názvem „Společenské změny po roce 1968“ a přímo u sídla Jazzové sekce byla odhalena busta francouzskému prezidentovi Françoisi Mitterrandovi, který měl na ukončení posrpnového dvacetiletí svůj významný podíl.

Samotná výstava, která bude v malostranských prostorách ke zhlédnutí až do konce září, má tři části. První se nazývá „Srpen 1968“, druhá „Normalizace“ a třetí „Říkají si nezávislí“.

První část zachycuje velmi syrovým, ale o to poutavějším způsobem události prvního týdne okupace ze srpna 1968. Jedná se zejména o vystavené titulní stránky deníků, které tehdy vycházely, ať v Praze nebo v regionech, a po padesáti letech vydávají svědectví o tehdejší atmosféře. Odhodlaná hesla, sliby loajality tehdejším představitelům státu v čele s prezidentem Ludvíkem Svobodou, anebo dramatické reportáže z tehdejšího dění vypovídají velmi sugestivně.

„Chtěli jsme, aby to bylo takto syrové,“ vysvětloval Karel Srp, předseda Jazzové sekce. Podle něj mají právě taková svědectví tu největší vypovídací hodnotu.

Nad výtiskem Mladé fronty z 27. 8.1968 se reportér ParlamentníchListů.cz náhodou setkal s Milanem Syručkem, dodnes aktivním žurnalistou, který byl v té době jedním z vedoucích vydání právě v Mladé frontě. „Já jsem v noci z 20. na 21. 8. připravoval ranní vydání,“ zavzpomínal nad výtiskem novinář. Kolem půl jedné, když bylo vydání hotovo, odjel domů, kde jej hned po příjezdu zastihl telefonát z regionální redakce v Ostravě, že redaktorům přímo pod okny projíždějí cizí tanky. „Jel jsem zpátky do redakce a v noci jsme narychlo připravili zvláštní vydání, které bylo ráno na stáncích,“ vzpomínal dále.

„Když jsem po pár hodinách spánku kolem deváté volal do redakce, jak to tam vypadá, tak mi řekli, že redakce už je kompletně obsazená,“ vzpomíná dál Syruček. O dalším vývoji, jak vzpomínal, rozhodla jeho manželka, když mu připomněla, že na Zbraslavi, kousek od jejich bydliště, je tiskárna, kde se běžně tiskla svatební oznámení a jiné podobné materiály.

Tam si Syruček přímo v tiskárně zřídil utajenou redakci, odkud s několika pomocníky vydával Mladou frontu po celý týden, kdy redakce byla obsazena. „Měl jsem známého v papírnách, ten mi sehnal papír, fabriky z Radotína nám daly k dispozici náklaďáky, a tímto způsobem jsme dokázali fungovat sedm dní, kdy jsem vydávali Mladou frontu v nákladu přibližně sto tisíc výtisků,“ uzavřel své vzpomínky.

Druhá část, o normalizaci, představuje naopak podobu posrpnového režimu. Třetí se jmenuje „Říkají si nezávislí“ a představovala aktivity Jazzové sekce a s ní spojených uměleckých skupin. Mimo jiné je připomenuto, že proces s Jazzovou sekcí v polovině osmdesátých let byl rozsahem největším procesem proti nezávislé kultuře. Perlami této části výstavy jsou „odborné posudky“ na jejich dílo, které sepisovali tehdejší úředníci ministerstva kultury.

Dubček, to byl celosvětový fenomén

Kromě zahájení výstavy proběhlo v blízké Ledeburské galerii rovněž odborné sympozium k událostem roku 1968. Pořadatelem byla opět Jazzová sekce a na organizaci se podílel Národní památkový ústav, jehož ředitel Územní památkové správy v Praze Dušan Michelfeit celou akci zahajoval.

Oskar Krejčí, Karel Srp a stojící Dušan Michelfeit před debatou

Pan ředitel zavzpomínal na rok 1968 svým tehdejším pohledem desetiletého kluka, který politiku poznával přes tehdejší nadšení, které pronikalo i do médií, která tehdy sledoval on, třeba do časopisu Dikobraz. Vzpomínal, že jeho dětský pohled na nadšení Pražského jara mu ulpěl natolik, že o dvacet let později, v roce 1989, neomylně poznával podobnou atmosféru.

Po jeho úvodu moderátor dopolední akce, kterým byl právě Milan Syruček, uvedl první příspěvek, který byl bohužel pouze pouštěn prostřednictím nahrávky. Jeho autorem byl Česmír Císař, jedna z výrazných osobností roku 1968, populární ministr školství, kterého tehdejší studenti navrhovali za prezidenta. Tentokrát nebyl ze zdravotních důvodů schopen se akce osobně zúčastnit.

Čestmír Císař ve svém vystoupení vzpomněl, že česká státnost měla po staletí tradice svobodomyslnosti, humanity a kulturnosti. Zmínil časový oblouk procházející od Jana Husa přes Komenského, národní obrození a Masaryka. Ten měl podle něj ideál, že z Československa udělá druhé Švýcarsko. „Kdyby nám tak pánbůh dal padesát let mírového, demokratického vývoje,“ vzpomněl na Masarykova slova. A Císař sám, vyrůstající za první republiky, vnímal svou generaci jako strážkyni Masarykova odkazu.

Po jeho krátkém vystoupení už si vzal slovo Milan Syruček, z pozice vysoce postaveného novináře velmi informovaný pozorovatel dění roku 1968.

Syručkova první vzpomínka směřovala do dubna 1968, kdy byl pracovně v Moskvě. Tam bydlel u novináře deníku Komsomolskaja pravda Vladimíra Polizovského, který ho jednoho odpoledne vytáhl na procházku k řece, protože ve svém bytě se bál mluvit. V přírodě pak českého kolegu žádal, aby v Praze předal informace, že sovětské vedení je děním v Československu znepokojeno natolik, že s NDR, Polskem a dalšími zeměmi připravuje vojenskou invazi. A doplnil i velmi věrohodné podrobnosti o konkrétních přípravách.

Syruček šel v Praze k Alexandru Dubčekovi, kterého znal již z minulosti, a první tajemník mu prý s bohorovným úsměvem odvětil „ale naše rozvědka mi žádné takové zprávy nehlásí“.

Později přidal ještě další fascinující vzpomínku. Na konci července jej vyhledala redaktorka deníku Washington Post, který byl v té době považován de facto za vládní deník tehdejší Johnsonovy administrativy. „Přišla za mnou a řekla mi, že jí sem šéfredaktor poslal sledovat sovětskou vojenskou invazi. A ode mě chtěla vědět, kdy ta invaze bude, že by prý ještě předtím potřebovala na pár dní do Jugoslávie k moři,“ vykládal redaktor za lehkého smíchu publika.

Trochu jinak pojal své vzpomínámí další řečník, kterým byl Peter Weiss, matador slovenské politiky a v současnosti velvyslanec Slovenska v České republice. Ten se omluvil, že nemůže sloužit fundovanými vzpomínkami, protože mu tehdy bylo šestnáct let. O událostech roku 1968 tedy mluvil spíše teoreticky.

Podle něj je velká chyba, že na padesát let staré události koukáme pouze optikou smutného konce tehdejšího „obrodného procesu“. A také to, že jsme od devadesátých let, kdy se o tom zase začalo mluvit, začali tehdejší chování Čechoslováků posuzovat podle současných informací, které tehdejší lidé ale neměli. „A z tohoto pohledu se dochází k závěru, že to všechno bylo beznadějné, naivní a zbytečné,“ shrnul současnou debatu o tehdejších událostech.

Tehdy to ale podle něj lidé vnímali jinak, a pokud chceme tehdejší události pochopit, musíme se vcítit do jejich myšlení. „Lidé si bojovali své tehdejší zápasy, přes tehdejší poznání a s projekcí tehdejších představ o společnosti,“ zdůraznil.

Peter Weiss

Podle něj byly události roku 1968 celosvětovým předělem v poválečných dějinách. Ukázaly totiž, že socialismus v sovětském provedení je nereformovatelný. Jenže to tehdy lidé nevěděli, právě naopak, panovala velká víra, že změna socialismu možná je.

„Třetí cesta, něco mezi kapitalismem a socialismem, to tehdy byla skutečně vážná intelektuální výzva,“ vzpomínal Weiss. A panovalo přesvědčení, že právě Československo, které mělo svou hospodářskou vyspělostí i poměrně významnou předválečnou demokratickou zkušeností západní Evropě nejblíže, by mělo být ideální laboratoří pro tento experiment.

To, jak bylo československé jaro potlačeno, včetně chování dalších vůdců socialistického bloku (Weiss připomněl, že vůbec nejvíce o potrestání Československa usiloval polský stranický vůdce Wladyslav Gomulka, který měl přitom v rámci sovětského bloku do té doby pověst docela osvíceného reformátora), podle Weisse definitivně ukázalo, že třetí cesta není možná, a následně se dějiny ubíraly už jednoznačně jako souboj, která společenská soustava nad druhou zvítězí.

Weiss připomněl, že tato snaha o „třetí cestu“ neměla rozhodně jen podobu demokratizace, jak se dnes říká. Československo se v té době také mimo jiné snažilo být skutečně „světovým hráčem“ a zapojovat se do celosvětového dění. Weiss (a po němi i další řečníci) připomněl olbřímí analytické dílo Civilizace na rozcestí, které řešilo celkové propojení společnosti a ekonomiky za účelem vědeckotechnické revoluce, a které sepsal tým z Akademie věd pod vedením doktora Radovana Richty.

VÍCE O RADOVANU RICHTOVI

V druhé části svého vystoupení Peter Weiss připomněl slovenský podíl na událostech Pražského jara. Hovořil o tom, že řada věcí, které se v Praze začaly objevovat až ke konci šedesátých let, se na Slovensku dokázala prosadit už v jejich první polovině. Velmi významným faktorem podle něj byla osoba Alexandra Dubčeka, který byl už od roku 1963 prvním tajemníkem komunistické strany na Slovensku a dokázal tam uvolnit atmosféru a nastartovat společenskou aktivitu v době, kdy to v Praze ještě nešlo. Weiss například zmínil, že řada zásadních literárních děl byla v šedesátých letech přeložena nejprve do slovenštiny, a až poté vyšla i česky.

Pak zdůraznil, že Dubček se do nejvyšší stranické funkce dostal právě přes kritiku dogmatického československého vedení, což umožnilo uvolnění na Slovensku a renomé, které si přitom vybudoval.

Po Weissovi vystoupil poslanec za hnutí SPD Jiří Kobza. Ten reportérovi ParlamentníchListů.cz vysvětlil, že zde vystupuje jednak jako pamětník začátků Jazzové sekce, na kterých se v osmdesátých letech podílel, a jednak jako určitý most událostí roku 1968 s dneškem, neboť byl mezi diskutujícími (s výjimkou velvyslance Weisse) jediným aktivně působícím v ústavní funkci. Hned na úvod se také představil jako „zástupce současné politiky“. Připomněl, že české moderní dějiny jsou často spojeny s letopočty končícími na číslo osm. Podle Kobzy je to tím, že společenský pohyb stále funguje a pohybuje se v cyklech mezi nadějí, jejím potlačením a beznadějí.