„Autoři některých děl nám moc nepomohou, jestliže chceme pochopit postavení Západu v současném světě a především úkoly a výzvy, které se nacházejí před samotnou českou společností. Schopnost porozumět historickým okolnostem, v nichž se nacházíme, a vyvodit z nich konkrétní praktické důsledky a kroky, je něco, na čem záleží přežití národů, etnik nebo celých civilizací. Jsem přesvědčen, že určité nenaplnění národních aspirací, které jsme spojovali s rokem 1989, skutečnost, že jsme se v zásadě ocitli v postavení politického protektorátu a ekonomické periferie, vyplývá právě z kognitivního selhání, neporozumění povaze událostí, které probíhaly, a tím pádem i rezignace na nějakou nosnou národní strategii rozvoje,“ uvedl před necelou dvacítkou posluchačů profesor Budil.

Nepřipraveni! Neschopni?

Nejsme v tom ale sami. V podobné situaci se dnes podle sociálního antropologa nachází celá proamerická civilizace, „…která čelí geopolitickým změnám, jejichž povaze západní vlády nejsou schopny nebo i ochotny porozumět. Výsledkem je sebeklam, úpadek kolektivní racionality a absence pragmatické politiky, které mohou skončit naprostou mocenskou marginalizací Západu. V takovém případě se staneme irelevantní civilizací, což by byl dost nedůstojný konec společnosti, která sehrála v dějinách lidstva dosti zásadní úlohu.“

Budil se dále vyznal slovy: „Na druhé straně nevěřím v osudovost, předurčenost historie. Na rozdíl od jiných autorů se nedomnívám, že civilizace a společnosti umírají stářím či konečným vyčerpáním svých vitálních sil. Společnost může zvrátit svůj úpadek politickou aktivitou, opírající se o svůj potenciál, výkonné instituce, patriotismus, efektivní vzdělávací systém a sdílení historické zkušenosti. Je to její čistě svobodné rozhodnutí. Musíme si uvědomit, že západní společnost si kdysi musela své privilegované postavení ve světovém systému vyvzdorovat. A to v relativně historicky nedávné době. Proti obrovské síle, moci a sofistikovanosti velkých orientálních a asijských civilizací. Od prvních století naší éry, našeho letopočtu, se mezi východním Středomořím, Blízkým východem, Střední Asií, Indií a Čínou rozkládala obrovská zóna setkávání, interakce, obchodní výměny, politických vztahů a synergie, která byla skutečnou orientální globalizací, vůči ní byl tehdejší západ marginální.“

Náročný úkol se kdysi povedl. Co ale dnes?

Těžištěm této orientální globalizace byla podle Ivo Budila zprvu Střední Asie – Samarkand, Buchara. „Od 11. století se pak toto těžiště přesunulo do Číny, která si udržela postavení hlavní světové hospodářské mocnosti prakticky až do opiových válek v 19. století.“

„Vytvořit atlantickou globalizaci, to znamená přenést ohnisko světové hospodářské a politické moci do severoatlantského prostoru, bylo nesmírně náročným úkolem. Když se o to v 16. století pokusilo jako první Španělsko, tak navzdory obrovským zdrojům, stříbra, zlata, které získalo v Novém světě, tak neuspělo. Zůstalo pouhým dodavatelem stříbra na čínské trhy, odkud odebíralo sofistikované asijské zboží. V Číně mimochodem tohle stříbro v době pozdní, trochu úpadkové dynastie Ming, působilo velkou inflaci. Zatímco v Indii způsobilo vzestup Mughalského impéria, přispělo k budování nových měst, výstavné architektury.“

„Západu pomohla globální krize 17. století. Ta spočívala ve vrcholu ochlazení, takzvané malé době ledové, kdy pokles teploty způsobil neúrodu, hospodářský kolaps a sociální bouře, pandemie, prostě závažné otřesy, kterými procházely prakticky všechny euroasijské společnosti velmi dramaticky. V poslední dekádě 17. století v důsledku chladu zemřelo více Francouzů, než kolik jich zahynulo během první světové války. Různé společnosti se s touto výzvou vyrovnávaly specifickými způsoby. Některé, jako třeba Japonsko či Čína, výrazně omezily zahraniční obchod, nebo v případě Japonska se téměř izolovaly.“