„Nespokojenost není ani tak odvislá od toho, jaké ty poměry skutečně jsou, ale spíše od toho, jací jsou ti, kdož tuto nespokojenost prožívají. A ti se moc nemění. Chroničtí nespokojenci a breptalové tu vždycky byli a budou a vždy se také najde dost důvodů, aby se jejich důvody k nespokojenosti zdály srozumitelné či oprávněné. Jenomže zatímco v dobách společného nepřítele, kterým pro demokratické společnosti byly velké totality minulosti, se veškerá nespokojenost nakonec ventilovala snahou o porážku, či svržení totalitních režimů, tak v současnosti, kdy bezprostřednost ohrožení totalitou jakoby vymizela, přestal tento způsob ventilace fungovat,“ dodal dále Höschl se slovy, že nespokojenost však zůstala. 

Jen, jak dodává, opět roste tlak na to, „vylepšit“ nějakým revolučním způsobem současnou otevřenou, ale přesto hierarchicky organizovanou společnost, v níž jsou někteří lidé bohatší, úspěšnější než jiní.

Podle jeho slov si u konkrétně u nás žijeme velmi komfortně. „Bez nadsázky a bez jakékoliv ironie se nyní máme nejlépe, jak jsme se kdy měli, ať si vezmeme jakýkoliv parametr, podle kterého to poměřovat. Zdraví, lidská práva, postavení žen, práva menšin, to, jak dlouho musíte pracovat na pecen chleba nebo kilo kávy, dokonce i to pověstné máslo je pořád nejlevnější v dějinách přepočteno na příjmy, snad jedině bydlení je dražší, ale jeho kvalita a dostupnost se nedá srovnat s dobou před čtyřiceti padesáti lety...“ vypočetl Höschl a dodal, že pocit nespokojenosti však zůstává zhruba stejný. 

„Tohle když si dáte dohromady, dostáváte obraz společnosti, která se sice jako celek má nejlépe v dějinách, ale roste v ní frustrace a pocit, že starý, opotřebovaný společenský pořádek vyhnil a je potřeba jej nahradit něčím efektivnějším – třeba myšlenkou státu řízeného jako firmy, kde se vymýtí podvody a korupce, kde se ve vedení nehádají o každou blbost v parlamentní žvanírně. A to už začíná zase připomínat někdejší budování světlých zítřků. Tohle přirovnání se možná může zdát přitažené za vlasy, ale není,“ zmínil dále Höschl a mimo jiné rovněž podotkl, že u nově nastupujících protestních poltických garnitur, jako třeba hnutí ANO, chybí ideologická rétorika. 

„A vidíme u nás, ve Spojených státech, nebo třeba ve Francii, že se vyprofilovali politici, kteří na – jak oni říkají – přežitý společenský pořádek – útočí a profilují se apelem na národní strunu, vymezením se proti různě definovaným menšinám. A vidíme u nich snahu o usnadnění výkonu již nabyté moci, ve smyslu oklešťovaní základních demokratických principů, které jsou najednou považovány za neefektivní, komplikující snadné vládnutí. To je obsaženo v hesle ‚Řídit stát jako firmu‘,“ zakončil Höschl.