„Narodila jsem se ve Flájích, tatínek dělal přednostu na malé poště. Vychovávala mne babička s dědečkem v Příbrami, a to je období, na které nejraději vzpomínám. Říkám, že babičky a dědečkové jsou u těch malinkých tří až šestiletých holčiček to nejlepší, co může být,“ zavzpomínala na začátek profesorka. „Pak jsem byla v Žatci, kde jsem už bydlela se svoji maminkou a tatínkem a se svými dvěma sourozenci, sestrou Haničkou a bratrem Miloslavem. Tam jsem vychodila základní školu, gympl – učil mne tam pan Svěrák, což bylo fantastické. On se tam dostal tehdy na umístěnku, byl tam dost zoufalý, ale pro nás byl perfektní. Hrál tam samozřejmě divadlo. Matematiku mne tam učil profesor Hlad, který byl posléze v Praze ředitelem planetária, a byla to fantastická osobnost.“

Čeština a alma mater

Poté přešla do Prahy, vystudovala češtinu na filozofické fakultě a tělocvik na fakultě tělovýchovy a sportu. „Pak jsem ještě vystudovala občanskou nauku na filozofické fakultě. A zůstala jsem v Praze, kde jsem se vdala, mám tři děti. Učím na Pedagogické fakultě na katedře filozofie a také na Husitské teologické fakultě filozofii,“ představila desítce přítomných.

K jejímu dětství v Příbrami uvedla: „Horníci se tam zdravili Zdař Bůh. Byli to lidé, co fárali do hloubky 1300 metrů a nikdy nevěděli, jestli se vrátí. Mezi nimi byla taková  hornická vroucnost, kterou jsem nikdy nikde nepoznala. V Praze vůbec ne, v Žatci to už vůbec ne, ale v Příbrami to bylo. Děda byl legionář a tak tam dostal trafiku u náměstí a mě tam babička vodila a já tam nasávala tu náladu, když si každý kupoval cigarety. Pro mne to bylo nejkrásnější období mého života. Maminka byla učitelka, přestěhovali jsme se také do Záluží u Mostu, které pak zbourali. V Praze jsem už zůstala, ale kořeny tady prostě nemám,“ přiznala se otevřeně.

Do hloubky duše

„Filozofie je překrásné myšlení a člověk tomu propadne takovým způsobem, že už se od toho neodvrátí. Mně se to stalo, když jsem v roce 1971 zjistila, že se ve výprodeji prodává kniha Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Tu knížku jsem si objednala a četla jsem si jí, když jsem byla s dětmi na písku, a najednou jsem byla v jiném světě. To je taková nádherná věc, ta fenomenologie. Je to česká a moravská věc. Zakladatel se narodil v Prostějově v roce 1859, byl velkým kamarádem Masaryka, Patočky. A to je filozofie, která udělala převrat i nyní v roce 1989. O tom se samozřejmě neví, ale byl to Patočka a jeho žáci, mezi kterými byl i Havel a ostatní, kteří založili Občanské fórum,“ uvedla profesorka Hogenová.

„To je filozofie nádherná a hluboká. Ptá se, jak se věci ukazují. Přichází na to, že v myšlení současného člověka je nejdůležitější to, z čeho  se věci ukazují, a tomu my říkáme pozadí. Když mluvím hrozně obyčejně, tak ta věda popisuje předměty, věci. Fenomenologie popisuje to, z čeho se ty věci stávají, z čeho se stávají  předměty. Každý člověk i doba má nějaké své pozadí, ze kterého vyvstávají významy, pravdivosti a nepravdivosti. Abychom tu dobu pochopili, musíme vstoupit do pozadí. To znamená, že když chci pochopit nějaký problém, tak jej musím vzít jako odpověď. A od té odpovědi se musím dostávat k otázkám, na které předem znám odpověď,“ vysvětlovala laikům profesorka filozofie. „To je jediný způsob, jak opravdu pochopíte daného člověka nebo daný způsob myšlení. Politický obsah doby. Protože v této pozici, kdy hledáte otázky poté, co už znáte odpovědi, tak nemůžete podlehnout žádné manipulaci, která se dnes děje tedy neuvěřitelným způsobem. S lidmi starými, s mladými, se všemi,“ posteskla si přítomným.

„Ještě musím dodat, že když začínáme od odpovědi a docházíme k otázkám, na které předem známe odpověď, tak ty otázky musí zapadat do odpovědi jako klíč k zámku zamčených dveří. Pak jsme teprve vstoupili do toho pozadí. Z něhož je pochopitelné to, co je před námi jakožto problém. Má-li člověk nemoc, ta nemoc je odpověď. To není něco, k čemu musíme hledat příčinu. Lékaři hledají jen příčiny. To je málo. Nemoc je odpovědí na celý způsob života člověka. A ten je obsažen v otázkách, na které fenomenolog musí přijít, a někdy mu to trvá léta. Musí přitom udělat změnu ve svém myšlení, které se jmenuje transcendentální epoché. To je slovo z Řecka, epoché je zřeknutí se úsudku. Transcendentální je apriorní a to je předzkušenostní. Fenomenolog se musí dívat na problém bez předsudků, které v sobě nosí, a proto se musí snažit dívat se na tu věc, která jej zajímá, jako malé dítě, jako když o tom nic nezná. Toto udělalo převrat. Moc se o tom nemluví a je to hrozná škoda,“ konstatovala profesorka.

Učitel s velkým U

Z auditoria zazněl dotaz na učitele Zdeňka Svěráka – jaký byl? „Ten nás jako žáky dostal. Vykládal nám starou českou literaturu s takovou vroucností – to se mi pak nikdy nestalo. Já  to vidím u něj dodnes. On má obrovskou zodpovědnost pro slovo. On jej cizeluje takovou dobu, než jej napíše. To znáte z jeho her, ten jeho zvláštní druh humoru. Ta slova jsou prostě ‚vypíglovaná‘, jakoby když se k nim musí dotrápit. To nás naučil.“

„Jsem přesvědčena, že člověk, ani to malé dítě a mladý člověk, to nemá lehké. Doba je neuvěřitelně agresivní. Podsouvá nám mnoho cest, kterými nás mají v hrsti. Život není vůbec jednoduchý, je takový opravdu roztěkaný. Člověk je dnes takový roztrhaný, neustále k nám přichází spousta povelů, které musíme vykonávat, protože jsou objektivně nutné. Člověk není úplně svobodný. Dostalo jej něco jiného, než co bylo dříve. Dříve to byla ideologie, dnes je to něco, co přichází z těch předem naplánovaných systémů směrem do budoucnosti, které nám mají vytvořit jistotu v přítomnosti. Z nich přichází podle fenomenologického myšlení takzvaná všeobecná objednávka pomocí povelů, které se neříkají slovy, ale přicházejí jako objektivní nutnost a člověk je vlastně objednáván ke své funkci ve společnosti,“ vysvětlovala Hogenová.  „A protože je takto řízen a kontrolován všemi úřady, které kontrolují naše chování, jestli ty povely, které k nám přicházejí z těch objektivně platných systémů, vykonáváme. Na to jsou různé cesty a způsoby. Je toho moc a tak se velmi často stane, že se člověk úplně sobě vytratí a už peláší  pro antidepresiva.“

Bez pilulek to nejde? Pak se nabízí rauš…

Těchto lidí podle profesorky přibývá, i mezi studenty. „Spousta mladých bere antidepresiva. Člověk nežije z vlastního pramene, ale z podsunutého pramene, a neví o tom. Snaží se, pokud je to mladý člověk, mamince a tatínkovi nějak zavděčit, snaží se zavděčit i v práci, a najednou se sám sobě zcela vytrácí. A pak potřebuje umělý způsob usebrání, a tomu se říká rauš. To je to opojení, které přichází z alkoholu, z drog, ze sexuality... i z někdy přehnané političnosti, ve které už ani nejde o politiku, ale o to, že se tam prostě vyřádí. To je veliký problém. Není to pojmenováno, nemluví se o tom. Zůstává to v pozadí a to je podle mne velká chyba,“ konstatovala profesorka Hogenová. 

Další dotaz zněl: „Dnes se klade velký důraz na práci….vytváří se něco, co člověk asi sám nevidí. Jak se tomu bránit?“

„Jediný způsob je podle mne sebírat sama sebe a uvlastňovat se. To je hrozně důležité a také se o tom nemluví. Myšlení člověka, jak popisoval Platón, tak myšlení se musí neustále čistit. Používal k tomu jednoduché metafory. Toto se děje hrozně dlouho a nedá se to urychlit. Jak se to urychluje, a to se dnes dělá, jak se různými způsoby urychluje vývoj myšlení, ve kterém se děje něco, co je nejdůležitější v životě. To je usebrání se. Z mnohých věcí, které jsou kolem nás, se vytáhne to, co je všem těm věcem společné a tím se ty věci useberou. Z mnohosti se dělá jednoduchost, která je podstatná a skrz kterou člověk získává pocit, že se toho světa nemusí bát... někdy se pak divím, proč je tolik zbytečných střetů.“

Filozofie rovná se pavěda?

„Ve veřejném prostoru je filozofie Popelkou,“ zaznělo pak smutně z auditoria.

„Filozofie je v současné době, kdy světu vládnou byznysmeni, pokládána za pitomost, ‚kecy v kleci‘. Je to podle nich zbytečné, nepraktické. Naši politici jsou přesvědčeni, že jen to, co je pragmatické a praktické, že je užitečné. A že jen užitečné má být obsahem vzdělávání. To je skoro zločin! Kdyby bylo všechno na světě užitečné, tak by se to, co je užitečné, ani nedalo poznat, jakožto užitečné. To užitečné se totiž potřebuje ukázat na svém opaku. Proto Nietzsche říká, že jestliže bude někdy na světě všechno užitečné, všechno pragmatické a praktické, tak to bude poušť. A ta trochu nastává. To, co se třeba dnes děje s univerzitou, jak se mění na firmu, to je strašné,“ posteskla si pedagožka. 

„To nám bere chuť dýchat a žít. Vzdělávání není jen předávání dovedností, vědomostí, návyků, postojů a kompetencí k tomu, aby Evropa byla konkurenceschopná se zbytkem světa. Toto je definice, která jde z našeho ministerstva školství, protože to samozřejmě přichází z Bruselu. Kdo tam tohle vymýšlí? Tato definice řekne, že vzdělávání je příprava lidí na trh práce. To je strašné!“ povzdechla si zhluboka profesorka.

Muž z auditoria oponoval: „Ale bez materiálna bychom tady nebyli…!“

„Vylučovat materiálno ne. Ale jenom se upnout na něj, to je konec. Vždyť vidíte ty politiky, když mluví, tam není nic, co by člověku mohlo dodávat vroucnost. Tam je všechno racionální, kauzální, všude jsou struktury, systémy, vše se přepočítává na peníze, vše je kvantifikováno,“ reagovala profesorka Hogenová.

„Techné, užitečnost, proniká všude. Co je v pozadí, které nevnímáme, protože se vnímat nedá, tak jsou důležitější jevy než to, co je jednoduché jsoucno. Když říkám studentům... když chcete zjistit,  kde jste a ležíte na matraci na moři a podíváte se dokola, tak zjistíte, že jste uprostřed toho moře. To moře končí, kde začíná nebe, a když se člověk podívá dokola, tak všude vidí tu hranici, které říkáme horizont. Zdá se mu, že je uprostřed moře. To znamená, že naše postavení ve světě je vždy dáno něčím, co si vůbec neuvědomujeme. My tomu říkáme, že jsme v in-aktualitě. In v latině znamená ne. A to je daleko důležitější, než co popisujeme, poměřujeme, zkoumáme, jdeme do hloubek s čísly...

Co je nejdůležitější na hudbě? Ticho, které jí umožňuje. Co je nejdůležitější? Pozadí, horizonty, celky jsou daleko důležitější než přesný počet věcí, které jakoby vyplňují náš svět. Ale to není výplň tohoto světa. Myšlení nemůže být jenom placaté, systémové, strukturální, karteziánské, subjektivní, sukcesivní, vypočítávající, chtějící pravdu jako jistotu,“ vypočítávala profesorka.

A jedním dechem dodala: „To chce Evropa. To všechno přichází z francouzského Descarta. To udělalo současnost Evropy.“

Pozor…!

Psycholog musí otázky, které mu člověk dává, pochopit jako odpovědi. Hledat k nim pasující otázky, které jsou klíčem pozadí, z něhož člověk žije, aniž o tom ví. Pak mu může podle Hogenové pomoci.

„Myšlení, které vytvořilo úchvatné věci v technice, je něčím hrozně nebezpečným. Technické myšlení je kauzální, je založeno na časovosti, které říkáme sukcesivita, což je následnost. A to je aristotelský čas, kdy čas je číslo pohybu. Jenže člověk s duší umí ještě jednu časovost, které se říká temporalita. Není to moc známé. To je takový čas, že pokud se člověk otevře nejen těm povelům, které k němu přicházejí a které jsou vypočítány technickým způsobem, což se děje v prognosťácích, v ústavech, kde se všechno vypočítává... Ale když se člověk otevře tomu, co k němu přichází, když neplánuje, propustí se z těch povelů a umí být trochu svobodný, tak to, co k němu přichází, je v rozhovoru beze slov. I sen, spánek, je rozhovor,“ pokračovala profesorka filozofie.

Nezbytnost svátků

„Když člověk pustí k sobě, co předtím nikdy nepustil, protože je stále naplánovaný, předjednaný, tak se toto děje ve chvílích, kterým se říká svátek. Temporalita je posvátný čas. Když k nám přichází, tak ve vás probouzí takzvané počátky. Počátek je to, co se vždy v člověku rodí poprvé a naposled. I když se za život stokrát zamilujete, pokaždé to bude poprvé a naposledy. Svátek, to je úchvatná časovost, a člověk je mu schopen porozumět. Proto nesmí pracovat. Proto se neděle jmenuje tak pěkně neděle, protože to se nesmí dělat. Svátek má probouzet počátek, ze kterého se ten svátek zrodil. Tak se umí uchovávat prapůvodní a posvátné. A slovo posvátné není jen náboženství. Takže 17. listopadu bychom měli prožít to, co jsme cítili na Václaváku, když jsme tam stáli. Když to nebudeme cítit, je to jen hra na svátek a je to jalové, prolhané, zbytečné,“ uvedla Hogenová.

„Co mají napsáno top manažeři na svých dveřích? Že jsou pro lidské zdroje. Jaké lidské zdroje? Člověk není žádný zdroj! Co jste to s námi udělali, velevážení ekonomové? Jak se liší číslo vytetované na předloktí od lidského zdroje? Nijak! Jak to, že to tak funguje?! Učitelé hovoří o materiálu, a přitom mluví o dětech! Co se to stalo s člověkem? Proč ‚vyhoří‘ sestřička v nemocnici, kantorka na základní škole? Oni se necítí jako člověk. Pořád vykazuje, co dělá, až nemá čas, aby učila. To bylo v socialismu, a my jsme byli celí šťastní, že to nebude. A ono je to ještě horší. A ani se to nesmí říkat nahlas! Ale to my filozofové zase řekneme!“ konstatovala bojovně profesorka.

Někdo z nemnoha přítomných tiše podotkl: „… ale jestli to někdo poslouchá…“.

„Ale poslouchají!“ I zde přítomní jsou toho prý důkazem. „Digitální myšlení, to je takový moloch!“ posteskla si dále.

Další připomínka z auditoria: „Už v dětech se to vytrácí, ve škole se podsouvá jen exaktní myšlení a místo ztišení se jim nabízejí neustálé činnosti… Malé děti v kočárku už koukají na obrázky, já s babičkou mívala černé hodinky… Jak tento moment vrátit, když už generace tatínků a maminek tohle ztišení nemají v sobě? Starší děti už nevydrží v klidu, čekají na další a další aktivity… Jak to vrátit?“

Profesorka reagovala slovy: „Já učím na dvou školách. Na té husitské, to je opravdu svoboda. Tam jsou vedle sebe katolíci, husité, starokatolíci, muslimové, marxisté, židé, všechno! A ti jsou tak vstřícní, mezi nimi být, to je taková lázeň, hlavně pro duši. Oni to bytostně cítí a na té univerzitě je opravdu svoboda, kdy si můžete říkat, co chcete. Jen je třeba občas ‚probouzet‘. Jak to říkal Sokrates, probouzet ze spánku. A k tomu jsou dobré otázky. Proto říkáme, že tázání je zbožností myšlení. Když budeme jen živit tyto rozhovory, tak je naděje. Já nevěřím na žádnou revoluci. Bohužel se setkávám s mnohými, kteří chtějí změnu, to jsou neomarxisté.“

Jsme občané-neobčané?

Každý člověk, když může, tak se musí ozvat. Nemusí hystericky, ale v klidu. „V Chartě 77 se píše – a vůbec se o tomto nyní nemluví – dnes už člověk se nemusí cítit být zahnán do kouta, když se setká s nespravedlností a s násilím. Přinejmenším, od Velké francouzské revoluce, je každý člověk občanem. A když člověk někde cítí nespravedlnost, tak se musí bránit. Ne, že se chce bránit, ale pak na to rezignuje. On se musí bránit,“ uvedla ve finále besedy Hogenová. „On se musí bránit proto, protože v sobě musí bránit  občana. A ten občan je v každém člověku. To je základem občanské společnosti. Zodpovědnost za všechny občany, v každé konkrétní situaci, která se na cestě vyskytne. Říkat – tohle děláte špatně, s tím nesouhlasím. Člověk musí chránit občany, které má sám v sobě, protože je od Velké francouzské revoluce občanem. Od té doby přece nejsou nevolníci. Každý je občan! Občan je i ten Babiš... To je Patočka. Proč se o tom nikdy nemluví?“

„Podepsala jste Chartu?“ zněla další otázka.

„Já jsem se k ní nikdy nedostala. My jsme o ní věděli z novin, z televize, ale nikdo jsme jí nečetli. Jenže já jsem tehdy učila na fakultě tělesné výchovy a sportu, kde ti tělocvikáři jsou takoví jednodušší. Jsou svobodnější, ale některé věci tak neberou... Ale oni jí lidé, tu Chartu 77, neznají ani dnes. Ta myšlenka je úchvatná – člověk, i když se nechce bránit proti násilí, které je proti němu činěno, tak se musí bránit, protože musí bránit občany, kteří jsou kolem něj. A to lidé nedělají. Ale toto je občanská společnost. O to šlo Havlovi, tomu OF, z toho to všechno  vzniklo. A kde to je?!“

Na závěr pak ještě uvedla: „Když je člověk přesvědčen o tom, že je jen to, na co si položí ruku, tak je malér. Když se říká, že jen fyzický svět je tím skutečným světem, tak je to bohužel nevzdělanost. Není to kultivovanost, je to něco na půl cesty. Kdy je člověk zdravý? Když je harmonický. Člověk může být šťasten i před svou popravou… Když jdete proti proudu, musíte mít odvahu,“ konstatovala na závěr besedy profesorka filozofie Anna Hogenová.