Michael Žantovský v úvodu začal připomínkou roku 1989, kdy spolu s Václavem Havlem jako jeho poradce přišel na Pražský hrad. Odpovídal na otázku děkana brněnské Fakulty sociálních studií Břetislava Dančáka, který debatu moderoval a který od Žantovského chtěl slyšet, co v působení první politické garnitury považuje za úspěch a co se jí nepovedlo. „Rok 1989 znamenal příchod amatérů do politiky, žádná náhradní generace politiků tady nebyla a prvek idealismu byl nepopiratelný. Měli jsme představu, že se v této zemi musí zase dát žít, že lidé budou mít svou identitu a práva a budou o otázkách společenství rozhodovat společně a v diskusi. A v tom ohledu jsem dodnes přesvědčen, že se mnohé podařilo – Česká republika je demokratická země, probíhá zde demokratická debata, i když o její kulturnosti někdy lze pochybovat. A je to i země, která si i navenek vytvořila zahraniční politiku opírající se o naši sounáležitost s Evropou a se západní civilizací. To, co se podařilo méně, je dodnes otevřená problematika vyrovnání se s minulostí. Stále není všeobecný konsensus, co představovala komunistická éra, co znamenaly její omyly a její zločiny. Toho, že se nepodařilo potrestat řady komunistických zločinů, ale já osobně lituji, ale nevidím to jako něco, co bylo tehdy reálné,“ vzpomněl Michael Žantovský na dobu, kdy vstupoval do politiky. Nepovedlo se podle něj také to, nač narážel už v prvním novoročním projevu Václav Havel, když říkal, že jedním ze základních úkolů je postavení vztahů mezi českým a slovenským národem na úroveň opravdové a autentické federace. „O to se Václav Havel pokoušel, ale neúspěšně a debata o těchto otázkách se vyvíjela směrem k rozdělení Československa. Z dlouhodobého hlediska - zejména když se člověk pohybuje ve sféře zahraniční politky – si nelze nevšimnout, že váha naší země a její role se tím oslabila. Je to něco, čehož my, co jsme u toho byli, budeme do smrti litovat,“ řekl Michael Žantovský.

Vstup do NATO byl naléhavý lobbystický úkol

Břetislav Dančák pak debatu nasměroval k dějům, které se týkaly rozšíření NATO a našeho vstupu do aliance. V době rozhodování o rozšíření NATO Žantovský působil v USA jako velvyslanec, při ratifikaci vstupní smlouvy byl senátorem. „Toto téma mě provázelo od začátku působení v politice. Na počátku se přemýšlelo o tom, že se bezpečnostní a vojenské struktury přežily a že by se mělo přemýšlet o rozpuštění nejen Varšavské smlouvy, ale i NATO. Postupně se ale atmosféra začala měnit, jednak zde byl pokus o puč v SSSR v roce 1991, který ukázal, že zde stále jsou síly, které si přejí návrat studené války. Stejně důležitým momentem byla válka v bývalé Jugoslávii, kde se ukázalo, že samotné evropské struktury nejsou schopny něčemu takovému zabránit. Zpočátku se za prezidenta Clintona USA k rozšíření aliance stavěly chladně a pro nás to byl velmi naléhavý lobbystický úkol a vyžadovalo si to koordinaci spolupráce s Polskem a Maďarskem. Nakonec Clinton přijel do Prahy, a nejen že zahrál na saxofon v jazzovém klubu Reduta, ale oznámil i záměr rozšířit Severoatlantickou alianci,“ řekl exdiplomat Žantovský. Vstupu pak podle něj předcházely diskuse a někteří politici aktivně vystupovali proti vstupu do NATO, v Senátu to byl Jan Kavan, který pak paradoxně jako minstr zahraničí podepisoval smlouvu o přistoupení České republiky k Washingtonské smlouvě a vstupu do NATO.

Český diplomatický konsensus se změnil