Cesta k přímé volbě prezidenta, o které politici mluvili již řadu let, začala po volbách do Poslanecké sněmovny v květnu 2010. Přímou volbu měly ve volebních programech všechny strany zastoupené v Poslanecké sněmovně a již v červnu se vyjednávači budoucí vládní koalice, tedy ODS, TOP 09 a Věcí veřejných (VV) dohodli na tom, že začnou pracovat na legislativním návrhu na přímou volbu. Tento plán strany završily v prosinci 2011, kdy sněmovna schválila vládní novelu Ústavy zavádějící přímou volbu prezidenta (v únoru 2012 novelu přijal Senát a podepsal prezident Václav Klaus). V červnu 2012 pak sněmovna schválila prováděcí zákon. V říjnu 2012 předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD) vyhlásil termín volby, první kolo na 11. a 12. ledna 2013.

Zavedení přímé volby nemělo jenom příznivce, zaznělo i mnoho kritických hlasů. Například končící prezident Václav Klaus označil předloni v prosinci přímou volbu hlavy státu za "populistický nesmysl, který se strašlivě vymstí". Přímou volbu prezidenta v podobě, v jaké ji schválil Parlament, kritizoval třeba i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.

Ministerstvo vnitra se zesměšnilo
Kritickým hlasům dala za pravdu již registrace kandidátů. Především nutnost petice s více než 50.000 podpisy se ukázala jako problém. Ministerstvu vnitra se přihlásilo 20 kandidátů, z toho tři nominovali zákonodárci a osm dodalo petice s více než 50.000 podpisy. V listopadu 2012 ministerstvo rozhodlo, že do boje o Hrad pustí osm uchazečů. Z vážných adeptů vyřadilo šéfku Suverenity Janu Bobošíkovou, ekonoma Vladimíra Dlouhého a podnikatele a senátora Tomio Okamuru s tím, že jejich petice obsahují příliš neplatných podpisů.

Vlnu kritiky i posměšků si vysloužil příslušný odbor Ministerstva vnitra, který o množství neplatných podpisů rozhodl tak, že v peticích sčítal procenta neplatných hlasů ve dvou kontrolních vzorcích, místo toho, aby je zprůměroval. Rozhodnutí o vyřazení kandidátů řešil Nejvyšší správní soud (NSS), který nakonec nařídil Ministerstvu vnitra zaregistrovat Bobošíkovou. Dlouhý a Okamura se stížností neuspěli. Okamura se poté obrátil na Ústavní soud, který jeho stížnost zamítl.