V sobotu 10. března večer se jednotky turecké armády posílené o čerstvé džihádisty z Al-Káidy a bývalého Islámského státu (IS) dostaly na vzdálenost pouhých 2 km od města Afrín, které je metropolí stejnojmenné kurdské provincie na severu Sýrie. Podle Kerema Schambergera, který se v posledních dnech přesunul do blízkosti míst bojů, jsou vesnice a předměstí kolem Afrínu nepřetržitě bombardovány tureckými bojovými letadly a tanky. „Pokud OSN a mezinárodní síly nezasáhnou okamžitě, civilní masakr je nevyhnutelný,“ řekl jeden z vedoucích představitelů kurdských obcí v Německu Ali Ertan Toprak. Kurdská zastřešující organizace KCDK-E, která působí po celé Evropě, vyzývá v této kritické fázi lidi, kteří cítí s osudem Kurdů v Afrínu, aby vyšli do ulic a přitáhli konečně pozornost evropské veřejnosti a politiků k situaci v Afrínu.

Kurdský Stalingrad

Město Afrín se čím dál více podobá sovětskému Stalingradu koncem roku 1942. Turecká armáda podporovaná džihádisty, kteří k ní přeběhli z teroristické organizace IS, třetí měsíc město systematicky bombarduje letecky i těžkým dělostřelectvem. Útočí na město plošně. Nikoli na vojenské cíle, ale kobercovou metodou. Podle dnešního platného stavu Ženevských konvencí o pravidlech vedení války jde o válečný zločin. Stejnou taktiku použila nacistická 6. armáda vedená u Stalingradu pozdějším polním maršálem Fridrichem Paulusem. Než se odvážila do města vstoupit, tak jej proměnila v hromadu trosek.

Mluvčí kurdské samosprávy Afrínu Asya Abdullah v rozhovoru pro TV stanici ANF uvedla, že Kurdové odmítají opustit své domovy. „Neodejdeme. Nemáme kam. Toto je naše země a náš domov a budeme o něj bojovat,“ prohlásila Abdullah. V nejbližších dnech tedy bohužel lze očekávat krvavou bitvu o město. Ve stylu Stalingradu.

Kurdská Guernica

Minulý týden se mezi útočícími Turky a džihádisty na jedné straně a bránícími se Kurdy na druhé straně odehrávaly nejtěžší boje u města Jindires. Jde o klíčový komunikační uzel, kterým Kurdové dodávali do Afrínu potraviny, vodu, léky, munici a posily. Přes toto místo byli také z obleženého města evakuováni těžce ranění, které není možno na místě léčit. I současný osud tohoto donedávna třináctisícového města má svoji historickou paralelu. Je jí baskické město Guernica. V rámci občanské války ve Španělsku je v roce 1937 vybombardovala letadla Legie Kondor nacistické Luftwaffe, která bojovala po boku fašistického diktátora Francisca Franca proti republikánům. V den konání trhu. Dva dny na to Guernicu obsadily falangistické oddíly generála Franca.

Na motivy hrůz historicky prvního leteckého útoku na civilisty, který v podstatě předznamenal osud mnoha měst – včetně německých – během 2. světové války, namaloval slavný španělský malíř Pablo Picasso světově proslulý obraz.

Opět německé zbraně

Jindires připomíná Guernicu a španělskou občanskou válku hned několik faktory. Jako tehdy na Basky, tak dnes na Kurdy dopadají německé letecké bomby a těžké dělostřelecké granáty. Na vojáky i civilisty bez rozlišení. Tureckou armádu zbraněmi a municí zásobují německé zbrojní firmy. Stejně jako fašistické oddíly generála Franca, které svrhly legální demokratickou vládu ve Španělsku. Opakovaně bylo prokázáno, že přes Turecko se zbraně a munice západní provenience dostávaly do rukou džihádistických teroristů z IS. Bohužel včetně zbraní, které pocházely ze skladů Armády ČR. V Německu ani u nás za to nikdo nikdy nebyl policejně vyšetřován. Natož odsouzen. V pátek 9. března však německá policie na žádost Turecka provedla razie a zahájila vyšetřování dvou německých firem, které jsou Turky podezírány ze spolupráce s dříve legální a dnes zakázanou politickou stranou Kurdská strana pracujících (PKK).

Interbrigadisté tehdy a dnes

Po boku španělských demokratů bojovali a umírali v občanské válce zahraniční dobrovolníci – interbrigadisté. Včetně asi dvou tisíc Čechoslováků, kteří věděli, že u Madridu a Barcelony se bojovalo i za Prahu. Řada interbrigadistů z Francie a dalších zemí a jejich rodin za to doma čelila policejní perzekuci. Když demokraté občanskou válku prohráli, tak interbrigadisté, kterým se podařilo se stáhnout do Francie, byli v zemi galského kohouta internováni. Včetně Francouzů, kteří byli postaveni před vojenské soudy a hrozilo jim mnoho let žaláře za službu v cizí armádě. Z internačních táborů se dostali poté, kdy nacisté, kteří podporovali v občanské válce Franca, zahájili 2. světovou válku útokem na Polsko. Tou dobou už Československo neexistovalo. Na území Čech a Moravy nacisté vyhlásili Protektorát, stanné právo a nastalo odvážení nepohodlných lidí do koncentračních táborů. I na Francii krátce nato došlo. Německý blitzkrieg se přes Holandsko a Belgii převalil do Francie. V tu chvíli byli čeští interbrigadisté z internace propuštěni a zařazeni v rámci Cizinecké legie do francouzské armády. Po porážce Francouzů přešli k Britům nebo do SSSR. Později se mnoho z nich vyznamenalo v letecké bitvě o Británii a v pozemních bitvách u Tobruku, El Alameinu, nebo u Charkova či Sokolova. Někteří se dokázali přes bitvu v Dukelském průsmyku probít až domů do vlasti.

Ti, co vidí do budoucna

I dnes v řadách kurdských Lidových obranných jednotek (YPG) bojují a umírají dobrovolníci z různých zemí světa. 24. února padl kromě dalších „interbrigadistů“ při obraně Jindires Hauknur Hilmarsson – jeden z lídrů islandské nenásilné demokratické „revoluce“ z roku 2008. Když došlo k finanční krizi v roce 2008 a krachu islandských bank, tehdejší vláda premiéra Geira Haarda zkrachovalé banky zestátnila. Na nátlak EU převzala státní záruky za vklady evropských firem v těchto bankách. Vyhlásila program úsporných opatření, který by drasticky postihl domácí obyvatelstvo. Hilmarrson spolu se skupinou aktivistů sebral pod petici žádající vyhlášení referenda 56 tisíc podpisů. V referendu byl 93 % hlasů odmítnut „úsporný plán“ podobný tomu, který byl aplikován pod tlakem EU v Řecku. Vláda rezignovala a byly vyhlášeny nové volby. Před volbami odstupující vláda ještě stihla podat přihlášku do EU.

Z voleb vzešlá vláda premiérky Jóhanny Sigurðardóttir iniciovala rozsáhlé policejní vyšetřování příčin bankovního krachu. Vyšetřováni byli jak bývalý premiér Geir Haarde a šéf centrální islandské banky David Oddsson, tak i šéfové zkrachovalých bank. Za podvody na finančním trhu byli k mnoha letům vězení odsouzeni šéfové dvou největších islandských bank Sigurjón Arnason a Ivara Gudjonsson a řada „menších ryb“. Šlo o jediný případ na Západě, kdy byli potrestáni vězením a propadnutím majetku někteří z „banksterů“, kteří způsobili celosvětovou hospodářskou krizi. Několik let trvající nátlak Velké Británie, Holandska, Německa a Itálie, aby Island zaplatil 5 miliard eur firmám z EU, které „investovaly“ přes islandské banky do pochybných cenných papírů, nakonec způsobil, že v roce 2015 Islanďané v referendu odhlasovali stažení své přihlášky do EU.

Dnes je Island znovu prosperující ekonomikou. Na rozdíl od Řecka, které se diktátu EU podvolilo a po sérii drastických úsporných opatření je ještě zadluženější než před krizí a ještě bylo okradeno o majetek, který privatizovaly německé firmy. Postup Islanďanů ocenil i nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, který při hodnocení řešení finanční krize z roku 2008 prohlásil: „To, co udělal Island, je správně. Bylo by špatně zatěžovat budoucí generace chybami finančního systému.“ Jeden z u nás neznámých, ale ve světě proslulých islandských národních hrdinů, kteří zachránili svoji zemi před vydrancováním „finančními žraloky“ z EU, i později prokázal, že „vidí dopředu“.

Erdogan jako reinkarnace Hitlera

Stejně jako českoslovenští interbrigadisté v letech 1936-1939 letos odešel bojovat do Afrínu proti agresi turecké armády, kterou nařídil obdivovatel nacistického vůdce Adolfa Hitlera turecký prezident Recep Erdogan. Život Hauknura Hilmarssona tam však ve 32 letech bohužel skončil. Není však jediný. Z Islandu, Švýcarska, Belgie, Německa, Francie odešli napadeným Kurdům na pomoc tisíce lidí, kteří stejně jako před 2. světovou válkou interbrigadisté vidí nebezpečí, které představuje Erdoganův režim v Turecku. A chápou, že dnes se bojuje u Afrínu, a obrazně řečeno „zítra“ to může být Bělehrad, Budapešť či Vídeň. Tam všude už v minulosti řádily turecké vojenské jednotky. Ve 13. až 17. století.

A protože s jídlem roste chuť, tak minulý týden začaly vojenské lodě turecké armády provádět námořní blokádu řecké části Kypru. Tedy členské země EU. A stejně jako v případě Kurdů zbytek evropských vlád mlčí. To je ta solidarita v rámci EU, kterou se nám dnes a denně eurokraté snaží natlouct do hlav.

Část Evropanů – bohužel nikoli politiků v čele vlád – už o nebezpečnosti Erdoganovy diktatury přesvědčila migrační krize v roce 2015. Při ní Turecko vyslalo do EU přes 2 miliony migrantů, z nichž nemalá část dnes vraždí, znásilňuje, loupí, krade a dealuje drogy i v metropolích jako Berlín, Brusel či Paříž.

Genocida ve stylu SS

V městě Jindires Kurdové vzdorovali ručními zbraněmi tureckým tankům a bombardérům rovných 50 dnů. V sobotu večer Jindires po hrdinné obraně do posledního muže a poslední ženy padl. Turecká armáda následně postoupila údolím Kene Gewrké do hloubky 6 km do vnitrozemí provincie Afrín. Při postupu vraždila Kurdy – včetně civilistů. Na FB byla v noci na neděli zveřejněna videa, na nichž příslušníci turecké armády a IS popravují kulomety spoutané vesničany v dobytých vesnicích. Videa si točí sami tito váleční zločinci, kteří se jimi na internetu chlubí. Stejně postupovala za 2. světové války Einsatzkomanda SS na dobytých územích v dnešním Bělorusku, Ukrajině a Rusku.

Novodobý Stalingrad

Kurdové v Afrínu se turecké a džihádistické invazi brání stejně statečně jako Sověti ve Stalingradu. Bojuje se o každý metr půdy, o každý pahorek či skálu. Muži i ženy z kurdských milicí YPG a YPJ zuřivě brání každý dům, stodolu či jiný objekt. Proti moderním letadlům a těžké obrněné technice německé a americké výroby bojují ručními zbraněmi.

Městu Afrín poskytují určitou míru ochrany hory táhnoucí se od severu k západu a hory na jihovýchodě, které jsou pro těžkou techniku, jako jsou tanky, špatně prostupné. V těchto místech se Kurdům daří Turky a džihádisty zadržovat. Pomocí protitankových a protiletadlových řízených střel se jim podařilo zničit několik tanků, těžkých houfnic a sestřelit několik vrtulníků a letadel. Na pomoc afrínským Kurdům se do oblasti stahují i jednotky, které po boku západních spojenců a irácké armády bojovaly úspěšně proti irácké odnoži IS. A pomohly od džihádistů osvobodit řadu iráckých měst a vesnic. Po stažení kurdských jednotek z Iráku musela mezinárodní koalice vedená US Army a iráckou armádou v boji proti IS vyhlásit „operační přestávku“. Tak zdatnými spojenci v boji proti džihádistům Kurdové jsou.

Kurdům však chybí letecké krytí proti bombardování. A potřebovali by nutně dělostřelectvo, aby mohli zastavit postup Turků a džihádistů ze severovýchodu a z jihovýchodu, který hrozí území bráněné Kurdy rozetnout na dvě části. Minulý týden se jim na pomoc vydali i vojáci syrské vládní armády. Během soboty však byli ve vzdálenosti asi 30 km od míst, kde Kurdové čelí nejhorší bojové situaci. A bohužel za členitými horami.

Pešmergové v ohni dvou front

Afrínským přispěchali na pomoc i Pešmergové, kteří po úspěšném referendu vyhlásili na severu Iráku nezávislý Kurdistán. Referendum proběhlo v souladu s iráckou ústavou, na jejíž tvorbě se pešmergští Kurdové podíleli. Zatím však tento stát není mezinárodně uznán. Ve čtvrtek 8. března se však Kurdové po zradě Rusů, kteří se z oblasti Afrínu vojensky stáhli den před tureckou agresí, dočkali dalšího nemilého překvapení. Po přerušení bojů proti IS v rámci mezinárodní koalice představitelé irácké armády začali jednat s tureckými generály o možnosti společného útoku na nezávislé Pešmergy.

Světová islámská revoluce

Podobně jako Hitler je Erdogan schopen se spojit s kýmkoli, když mu to přinese okamžitý vojenský prospěch. Stejně jako v případě Hitlera už se však jak Američané, tak i Rusové stihli přesvědčit, že pro Erdogana má dohoda s nemuslimem cenu „hajzlpapíru“. Šéf turecké zpravodajské služby MIT Hakan Fidan před časem vyhlásil, že Turecko začalo a povede novou světovou muslimskou revoluci. Sám Erdogan se rád svými blízkými nechává titulovat jako chalífa. Plné označení, které v arabštině zní „chalífat rasúl Alláh“ – náměstek posla Božího, má význam celosvětového vůdce muslimů. Chalífa měl v muslimském světě v minulosti podobné pravomoci, jaké má v rámci katolické církve papež, který se rovněž označuje za náměstka Kristova na zemi. Tedy duchovní vůdce. Papežové ve středověku byli vedle duchovní funkce i světskými pány řady území v Itálii. Stejně tak posledním uznávaným chalífou byl osmanský sultán Abdulahmecid II. Jeho funkce však byla zrušena po vyhlášení sekulární Turecké republiky Mustafou Kamalem řečeným Atatürk v roce 1923. Rok nato byl Abdulahmecid II. zavražděn v sultánském paláci Topkapi atentátníkem z arabského, pro muslimy posvátného města Mekky.

Poslední chalífa

Za chalífu se v roce 2014 prohlásil vůdce Islámského státu Abú Bakr al-Bagdádí, který byl v roce 2017 zabit při náletu ruských letadel Su-34 u města Rakká, jež bylo považováno za hlavní město Islámského státu. Od loňska Erdogan při veřejných vystoupeních rád odkazuje na Osmanskou říši. A rovněž mluví o budoucí světovládě islámu. Jím nastolený režim po nezdařeném vojenském převratu v roce 2016 odbourává sekulární prvky ze společnosti. V loňském roce prosazená nová turecká ústava prezidentskými pravomocemi nápadně připomíná uspořádání v Německu po požáru Reichstagu. Erdogan dokonce veřejně přiznal, že se při jejím psaní inspiroval Zmocňovacím zákonem, kterým Hitler uchopil v Německu diktátorské pravomoci. A které vedly k vyhlášení tzv. Norimberských rasových zákonů, podle nichž byl uskutečňován holocaust.

Podle legend hojně rozšířených mezi muslimy má jednou přijít dvanáctý chalífa, který rozpoutá poslední džihád. Celosvětovou válku, v níž muslimové vyhladí všechny, kteří nevěří v Alláha a jeho proroka Mohameda. Pokud bychom samozvaného al-Bagdádího počítali mezi chalífy, tak by měl pořadové číslo 11. Pokud by za něj byl uznán i Erdogan, tak se jako nemuslimové máme opravdu nač „těšit“.

Appeasement

V roce 2017 Erdogan vyhlásil seznam firem, které jsou podezřelé ze spolupráce s teroristickými organizacemi. Podle zvláštního zákona o boji proti terorismu takovou firmu může nechat zestátnit. Za teroristy Turecko nepovažuje IS, ale dříve legální a parlamentní Stranu kurdských pracujících (PKK). Na Erdoganově seznamu je několik set dceřiných firem západních nadnárodních gigantů. Pro výstrahu všem nechal Erdogan zestátnit továrnu na výrobu autobusů Mercedes. Místo toho, aby západ na Turecko uvalil embargo, jako se to po znárodnění v roce 1948 stalo Českolovensku, se Západ tureckého diktátora zalekl. Nyní dokonce hrozí zestátnění dvou německých firem v Německu – v Severním Porýní. Na základě žádosti Turků a německého zákona o trestní odpovědnosti firem, který vznikl podle nařízení z Bruselu.

Těžko říci, čeho se kancléřka Merkelová bojí od Turků více. Jestli vypuštění další milionové vlny migrantů, nebo dalšího zestátňování poboček západních firem v Turecku. Faktem však je, že Západ vůči bezohlednému diktátorovi a nyní i válečnému zločinci Recepu Erdoganovi uplatňuje stejnou politiku appeasementu jako Francouzi a Britové vůči Hitlerovi, kterému v roce 1938 na mnichovské konferenci obětovali Českovensko. Po zbabělém stažení ruské vojenské základny z Afrínu den před tureckou agresí bohužel totéž platí i pro Rusko, které se v posledních letech zdálo být garantem postupného budování míru v mnoha oblastech.

Ekonomická blokáda naruby

Otázkou je, kdo nyní může pomoci Kurdům. Obránci Afrínu a potenciálně i Pešmergové potřebují nutně ke svému přežití vyzbrojit moderními protitankovými a protileteckými zbraněmi a dostatkem munice. Při válce s IS Kurdové předvedli, že dobře vyzbrojení dokáží neuvěřitelné věci. Západní i východní koalice by bez jejich pomoci dosavadní vítězství proti IS nezískala. Západ i Rusové se však Erdoganem nechávají držet v šachu. Ať už kvůli ekonomickým zájmům, nebo proto, že si nechtějí Turecko vojensky znepřátelit. Kvůli tomu, že ovládá vstup do Černého moře. Rusové si navíc nechtějí znepřátelit ani Irák a Írán, jejichž vzdušný prostor využívají při přeletu na své základny v Sýrii. Zatím to vypadá, že Kurdy nechávají v „bažině“. I když pešmergští Kurdové loni podepsali s ruským Rosněftem dohody o společné těžbě ropy. A je to obrovský kontrakt, o který stál i Exxon Mobil, v němž dříve pracoval dnešní US ministr zahraničí Rex Tillerson. Zatím však Kurdům nepomáhají.

Dva po staletí bité národy

Jako spojenec Kurdů se nyní chová pouze Izrael, který v jejich prospěch intervenuje v Moskvě i Bruselu. Pokud by dodal, nebo zprostředkoval dodávky moderních zbraní, tak by se situace na frontě mohla rázem otočit. A Turci i džihádisté by mohli být vyhnáni zpět za turecké hranice. Možná by to ani nemusela být oficiální státní dodávka. Je známo, že izraelská tajná služba Mossad dokázala řadu let přes prostředníky zásobovat zbraněmi i municí obě strany irácko-íránské války. Izraeli totiž vyhovovalo, že se oba „perou“ vzájemně, a nemají chuť si to rozdat vojensky s ním.

A co Čína?

Tím, kdo změní situaci na bojišti, by mohla být i Čína. Čína již několik let plánuje a od roku 2015 buduje sítě obchodních cest napříč Asií a Evropou. Nazývá je Nová Hedvábná stezka. Její severní větev má vést přes Rusko a postsovětské státy. Na jižní trasu má být napojena také Indie a má vést přes Irán a Irák. Na první pohled se může zdát, že v jejím zájmu není vznik nezávislého Kurdistánu. Za místo, kde Kurdové tvoří národnostní většinu a kde by jednou Kurdistán mohl vniknout, lze považovat oblasti nacházející se na severu Sýrie, východě Turecka, severu Iráku a Íránu. Tedy v pásu, kde Čína plánuje část Nové Hedvábné stezky vybudovat. Je ovšem otázka, co je pro Čínu výhodné. Zda neustálý chaos, který v Iráku panuje od americké invaze, nebo jeho rozpad a vznik aspoň části Kurdistánu. Zvláště pokud by to byl spřátelený stát. A tím by se mohl stát právě za pomoci dodávek zbraní.

Na Západě toho o čínské zbrojní výrobě není mnoho známo. Číňané se v této oblasti chovají dost tajnůstkářsky. Už však zveřejnili, že mají podobný stealth stíhací letoun, jako mají USA v F22 Raptor a Rusové Su57. Téměř všechny firmy světa už se stihly přesvědčit, že Čínané umějí cokoliv okopírovat a ve velkém to vyrábět. A že si s autorskými právy „hlavu nelámou“. Je tedy možné, že by Kurdům mohli dodat špičkové protitankové a protiletadlové systémy, které nutně potřebují, aby se Turkům ubránili. Opět by to nemuselo být oficiálně, ale třeba cestou Triád, což je čínská obdoba mafie, a jejich partnerů. Tyto metody Číňané používají k ovládnutí nerostného bohatství v Africe.

Je tu však ještě jeden faktor, který by čínskou pomoc Kurdům mohl výrazně podpořit. V roce 2017 čínská státní ropná společnost CEFC kapitálově vstoupila do ruského Rosněftu. Společně pak ovládly největší indickou ropnou společnost ONGC. Čímž se z Rosněftu stal největší ropný gigant na světě, který těžbou předstihl i dosud největší americký Exxon. A Rosněft se dohodl s Pešmergy na společné těžbě v okolí Mosulu. Ropá má směřovat přes Rusko do Číny. Stavba ropovodu už letos byla zahájena.

Modlitba za Afrín

Doufám, že Kurdové agresory nakonec odrazí a svoji svobodu uhájí. Ať už jim v tom pomůže kdokoli. Doufám, že se nakonec někdo najde. Zatím se však nesmíme mlčky stydět. Musíme křičet, upozorňovat na válečné zločiny, usvědčovat naše politiky z pokrytectví. Hlavně nepřijmout jako fakt, že Kurdové nemají právo nejen na vlastní stát, ale ani na život.

Je smutným osudem tzv. civilizovaného světa, že pláče nad minulými masakry a genocidami, ale proti současným nic nedělá.